Jsme rádi, že jsme zůstali v Bílých Karpatech, říkají ocenění manželé Jongepierovi

• avo

16. 6. 201316. 6. 2013, 05:51|Zdroj: ČT24

Luční květy

Zdroj: ČT24/ČT Brno

Bílé Karpaty - Desítky let obnovují jedinečné orchidejové louky v Bílých Karpatech. Jejich práce a výzkumy jsou uváděny v lekcích ekologie na univerzitách po celé Evropě. Za svoje úsilí letos získali nejprestižnější českou cenu Josefa Vavrouška, která každoročně už 16 let oceňuje přínos konkrétních jednotlivců k ochraně přírody. Botanici a ekologové - Ivana a Jan Jongepierovi z Veselí nad Moravou.

„Můj vztah k bělokapratských loukám začal už v roce 1983, kdy jsem tady začala pracovat na diplomové práci, která se týkala rozšíření orchidejí na jejich loukách. Bylo to v době socialistického zemědělství, kdy byla většina z nich buď rozoraných nebo byly zarostlé, neudržované a nebo hnojené. Orchideje se tam proto vyskytovaly jen zřídka,“ vzpomíná dnes botanička Ivana Jongepierová. Tento fakt byl pro ni jedním z prvních impulsů. Rozhodla se, že se tento systém hospodaření pokusí změnit. Hnala ji představa, že může s krajinou něco udělat, aby se situace změnila.

Jejímu manželovi, Holanďanovi Janu Jongepierovi, který učí angličtinu na strážnickém gymnáziu a je amatérský botanik, příroda Bílých Karpat doslova učarovala. Jako matematik ale přispěl především svojí systematičností. Zmapoval rozříření jednotlivých botanických druhů, a aby s výsledky seznámil veřejnost, začal vydávat časopis Bílé Karpaty. „Byl plný zpráv ze zemědělství, folklóru a historie. A v roce 1994 jsem k tomu začal prosazovat záměr, vyhlásit Bílé Karpaty biosférickou rezervací UNESCO.“

Kdy jste se záchranou luk začali?
Ivana Jongepierová: V roce 1985, kdy jsme s pomocí dobrovolníků v rámci akce prázdniny s Brontosaurem začali čištit zarostlé louky v národní přírodní rezervaci současné Čertorie od náletu dřevin. Začalo se s prvním kosením, tehdy ještě ručními kosami. Na konci osmdesátých let jsme si ale uvědomili, že se nemůžeme starat jen o neudržované pozemky, ale i o zorané louky. Rozhodli jsme se, že je osejeme a na začátku devadesátých let jsme připravili první bělokarpatskou směs na zatravnění. První várku jsme vyseli v roce 1998 a od té doby se nám podařilo zatravnit přes pět set hektarů luk.

Předpokládám, že nejtěžší bylo přesvědčit vlastníky luk, aby s vámi spolupracovali? Co jste proto museli udělat?
Ivana Jongepierová: Když to srovnám za těch pětadvacet let, na začátku bylo hlavně přemlouvání zemědělců, aby přestali s hnojením a přemýšleli o erozi a o bohatství, které tady odedávna bylo. A to trvalo skutečně léta. V současnosti už si jich mnoho vzácnost těchto luk uvědomuje, stejně jako starostové obcí, kteří pochopili, že mají jedinečnou přírodně kulturní památku, na kterou mohou třeba lákat turisty.

Rozhovor s manželi Jongepierovými (zdroj: ČT24)

Cena Josefa Vravrouška

Byla zřízena Nadací Charty 77 v roce 1996 na počest předního českého ekologa, který tragicky zahynul v roce 1995. Je udělována za aktivní prosazování trvale udržitelného způsobu života, za činnost usilující o pozitivní řešení vzájemně spjatých ekologických, sociálních, ekonomických i dalších problémů nebo za výjimečný čin nebo činnost v oblasti ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje. Cílem CJV je zviditelnění konkrétních činů nebo činností ve prospěch životního prostředí a udržitelného rozvoje, které mohou být příkladem pro další jednotlivce. Vyhlašována je 5. června na Den životního prostředí. V současnosti vyhlašuje Nadace Charty 77 tuto cenu společně s Nadací Partnerství. Záměrem obou nadací je získat této ceně větší mediální ohlas a ukázat na pozitivních příkladech, jak významnou roli může sehrát jednotlivec při ochraně životního prostředí či naplňování konceptu udržitelného rozvoje.

Jak se stane Holanďanovi, že přijede do Československa, zůstane zde žít a začne zachraňovat místní louky?
Jan Jongepier: To byla spíš náhoda. Poprvé jsem se do Československa dostal v roce 1971 přes svého spolužáka z vysoké školy. Začal jsem se vracet a nakonec jsem zde objevil svoji budoucí ženu. Je botanička, zajímá se o flóru, což já mám jako koníček. Začali jsme spolu jezdit na bělokarpatské louky a já zjistil, že je to nádherný kus země a že bych tady klidně zůstal. Zjistil jsem, že celkový počet druhů rostlin v oblasti je téměř patnáct set a když jsem to srovnal s počtem druhů v Holandsku, zjistil jsem, že v Bílých Karpatech je jich víc než v celém Holansku. Začal jsem rostliny systematizovat a nakonec jsme se ženou vydali atlas s mapami výskytu jednotlivých druhů. Bylo krásné sledovat, jak se ty mapy při srovnání toho, co bylo před rokem 1990 a po něm, proměnují. Nakonec přišla propagace Bílých Karpat v zahraničí a mohu říci, že dnes už o nich ví minimálně evropští ochránci a milovníci přírody.

Co pro Vás cena Josefa Vavrouška znamená?
Ivana Jongepierová: Ocenění naší práce. I když to vnímáme spíše jako ocenění regionu Bílých Karpat a luk, které tady jsou. Já osobně to navíc vnímám i vnitřně. Potvrdila se totiž správnost našeho rozhodnutí v roce 1988 zůstat v Československu. Tehdy jsme se vzali a rozmýšleli se, jestli se přestěhujeme do Holandska. Tím, že jsme zůstali, jsme mohli pro krajinu něco udělat.
Jan Jongepier: Pro mě osobně je to obrovská čest být mezi lidmi, kteří tuto cenu získali, protože si jich, i toho, co dělal pan Vavroušek, velice vážíme. Přál bych si, aby se ty řady lidí, kteří se rozhodli pomoci Bílým Karpatům, rozrostly i do jiných regionů, a myšlenka ochrany přírody se šířila dál.