Brno - Už osm let se snaží předcházet eskalaci násilí na demonstracích a fotbalových zápasech. Policejní antikonfliktní týmy přesvědčují, vysvětlují a občas i prosí lidi, aby se do nebezpečných střetů nepouštěli. Dělají to bez policejních uniforem a beze zbraní. Někdy se jim to daří, jindy ne. Přesto je pro ně každý odvrácený konflikt malým úspěchem.
Antikonfliktní policejní týmy pracují už osm let, žen je v nich málo
Agresory se snaží ochránit před předvedením na policejní služebnu a následným postihem, policii šetří peníze na zákroky těžkooděnců. Martin Koryčanský, koordinátor antikonfliktních týmů v Česku, které mají bohaté zkušenosti, tento týden v Brně školil nové kolegy z Polska a Slovenska. Slováci totiž budou zakládat své týmy po vzoru těch českých teprve letos. Kromě teoretické přípravy a přísných psychologických testů si na vlastní kůži vyzkoušeli modelovou situaci, když je rozběsněný dav napadne.
„Jako konkrétní příklad bych uvedl První máj v Brně 2011, kdy mělo dojít ke kolizi dvou shromáždění. Antikonfliktnímu týmu se podařilo domluvit se svolavatelem první akce, aby změnil trasu pochodu, ke střetu nedošlo,“ uvedl Koryčanský.
Kdy byly antikonfliktní týmy založeny?
Anitkonfliktní týmy byly založeny v roce 2005, kdy byli moji předchůdci na stáži v Berlíně na bezpečnostní akci Love Parade, které se účastnilo až 1,5 milionu lidí. Rok poté a po známém CzechTeku 2005, který byl jakýmsi urychlovačem vzniku anitkonfliktního tým, jsme začali na jakékoliv policejní akci, pokud má dojít k eskalaci násilí, nasazovat vždy ještě před započetím těch akcí právě anitkonfliktní týmy.
Rozhovor s koordinátorem antikonfliktních týmů Martinem Koryčanským (zdroj: ČT24)
Jak to celé funguje?
Fotbalové fanoušky například doprovázíme už z nádraží na stadion, často tam a zpět, často jede s nimi antikonfliktní tým ve vlacích, doprovází fanoušky v autobusu, který je přistavěn speciálně pro ně. A komunikujeme s nimi vlastně už před příjezdem do města, kde se problematický zápas koná. Často je oslovujeme megafonem, dáváme jim instrukce, že je tady v tom městě, kam přijíždí, vítáme, že jsou tady určitě a jenom za tím fotbalovým zážitkem, že policie a antikonfliktní tým je tady od toho, aby je chránila. V současné době probíhá už 24. kurz v řadě, celkově těmi kurzy prošlo více než 375 policistů, ne všichni ale u týmů vadrželi, protože je to náročná práce. Momentálně disponujeme na všech těch 14 krajských ředitelstvích 210 členy antikonfliktního týmu.
Každý policista asi nemůže být členem antikonfliktního týmu. Čím ti lidé musí projít, vedle psychologických testů a dalšího vzdělávání, jak poznáte, že je to ten nejlepší člověk, který se na tu práci hodí?
Samozřejmě musí umět komunikovat. Naší největší zbraní je verbální obratnost. Musí umět používat selský rozum, neměl by používat tu naši „policajtštinu“. A měl by umět včas rozpoznat, s kým má tým ještě hovořit, a s kým už ne. Pokud jsme například na fotbalovém utkání, rizikové sportovní akci, kde se vyskytuje to takzvané tvrdé jádro rowdies, tak to už není klient pro nás.
Antikonfliktní tým monitoruje demonstraci
Kolik máte ve svých týmech žen?
V současné době jich máme asi 26 procent. Nejen mým záměrem je, abychom jich ale nalákali mnohem víc, protože při operacích je to opravdu znát. Když komunikuje muž, má to taky svoje výhody, ale pokud komunikuje žena, tak se nám často opravdu podaří rozmluvit ten konflikt daleko lépe.
Čím to je?
Samozřejmě je to složitější, ale jestli ten fotbalový fanoušek, účastník demonstrace v té policistce cítí nějaký archetyp matky, má k ní větší důvěru, těžko říct, možná, že i z tohohle to může pramenit. Nejvíc funguje to, že se s nimi dokážeme bavit jako lidi, až poté jako policisté, dokážeme vyslechnout jejich problémy. Často nadávají, nadávají na politickou situaci, nadávají na to, že ta situace je neřešitelná, viz například Šluknov 2011. Nadávají i na policii, a tak se stáváme jejich hromosvodem. Nejtěžší je vyslechnout obyčejné lidi, ne extremisty, ale ty, kteří musí žít v nějaké lokalitě a potýkají se s každodenními problémy. Je těžké zvládnout tu situaci, když vám říkají, že kdybychom tam bydleli, jsme na té demonstraci jako demonstrující také.
Jak zvládáte nevyjádřit se k tomu a například nesouhlasit s nimi? Předpokládám, že to je zapovězeno?
Přesně tak, svoje názory vyjadřovat nemůžeme. Nejsme v pozici, abychom mohli hodnotit. Vyjadřovat se prostě nesmíme.
Předpokládám, že mnohokrát také selžete nebo ty lidi prostě nepřemluvíte…
Hodně těžké pro členy antikonfliktního týmu je, když stojí tváří v tvář člověku a už vidí a cítí, že ho nepřemluví. Nepřemluví ho k tomu, aby odložil třeba i zbran, a ví, že když neposlechne člena antikonfliktního týmu, tak dojde k zákroku policie. Je to hodně těžké a necháváme to i na těch lidech, aby se sami dokázali rozhodnout, jestli se mají stáhnout, nebo ne. Samozřejmě s tím, že už ví, co ty účastníky té demonstrace čeká.
Antikonfliktní tým