Týden co týden mu pod rukama projde několik rukopisů autorů, kteří by svá díla rádi viděli na pultech v knihkupectvích. Většinu z nich ale musí odmítat. „Lidé dnes hodně píšou, ovšem ukazuje se, že velmi málo čtou,“ říká nakladatel, publicista a šéfredaktor časopisu Host Miroslav Balaštík. Od září mu navíc přibude další aktivita - každý čtvrtek se bude s diváky nového kanálu ČT art setkávat v roli moderátora kritické talk-show Artefakta.
Miroslav Balaštík: Kraj je otázkou nejen teritoria, ale i úhlu pohledu
Vaše čtvrteční talk-show nese podtitul ke krajům i k okrajům. Jaké bude její zaměření?
Momentálně jsme na začátku, pořad se teprve bude hledat. Počítá se s tím, že by měl být regionálně zaměřený – ovšem kraje jsou zde myšleny spíše ve smyslu necentralizovaného přístupu. Mým záměrem je ukázat, že kraj nebo region není pouze otázkou teritoria, ale i úhlu pohledu. To znamená, že bych chtěl v pořadu prezentovat postoje, které nebudou souviset pouze s jakýmsi většinovým názorem, ale budou provokovat k hledání jiných odpovědí na to, co považujeme za samozřejmé. Sám se v kultuře pohybuji patnáct dvacet let, a za tu dobu člověk pochopí, jak tato oblast funguje, že kultura je poměrně konzervativní a stojí na řadě obecně přijímaných hodnot. Byl bych rád, kdyby se mi podařilo od nich poodstoupit, problematizovat je a zpochybnit. Aby i ti, kdo umělecké hodnoty reprezentují a vytvářejí, byli nuceni se nad nimi zamyslet.
Vaše jméno si mnoho lidí okamžitě spojí s oblastí literatury. Budete se v pořadu věnovat především jí, anebo bude záběr čtvrtečních Artefakt mnohem širší?
Nemáme žádná žánrová omezení. Některá témata mi budou pochopitelně bližší a právě literatura mezi ně nepochybně patří, nicméně pro mne bude zajímavé vnímat i ostatní okruhy umění, přestože se v nich necítím úplně doma. Roli moderátora tohoto pořadu jsem si sám pro sebe definoval jako „přiměřeně inteligentního, poučeného mimozemšťana“. I pro diváky bude určitě zajímavější, pokud v něm budu vystupovat nikoliv jako „insider“, který všechno zná, ale jako člověk, který se dokáže třeba i úplně naivně zeptat. Každý máme ve vztahu k umění spoustu otázek, ale občas se raději neptáme, abychom nevypadali jako hlupáci – já na sebe roli toho hlupáka občas vezmu.
Počítáte s nějakou cílovou diváckou skupinou, ať už z hlediska volby hostů, témat nebo jejich pojetí?
To je otázka spíše pro dramaturgy, kteří mají určité záměry, koho by pořad měl oslovovat. Sám jsem ohledně „přibližování se“ nějaké skupině docela skeptický, protože když se snažíte za každou cenu vyjít vstříc nějakému vzorku, tak z toho většinou vyjde něco, co nakonec nezajímá nikoho. Rozhodně se nebudu snažit udělat pořad „sexy, cool a in“ jen proto, že by se na to mohl náhodou podívat i nějaký teenager. Půjde mi spíš o to, aby to zaujalo lidi, které zajímá kultura a umění. Jestli jim je dvacet nebo čtyřicet, to není podstatné.
Artefakta bude kritická talk-show zaměřená na oblast kultury a umění. Česká televize ji bude vysílat od září na novém kanálu ČT art, a to od podělí do čtvrtka vždy ve 22.45. Je postavena na čtyřech svébytných osobnostech moderátorů, z nichž každý představuje osobitý přístup k tématům i k hostům.
V pondělí se na obrazovkách objeví hudebník, básník a prozaik Jan Burian, který nabídne portréty nejen pozoruhodných lidí, ale i projektů, neobvyklých prostor či jevů. Úterý bude patřit Janu Rejžkovi. Známý kritik v něm nabídne pro sebe typický ostřejší a analytický pohled na aktuální dění v oblasti umění. Věnovat se bude plánovaným premiérám, koncertům a festivalům, neopomene ani dění v literatuře a výtvarném umění. Zajímat se bude i o kulturně-politické kauzy. Ve středu nabídne novinářka Lucie Klímová alternativní objevy a čtvrteční okno brněnského moderátora Miroslava Balaštíka se vydá do krajů.
Více informací o ČT art: www.ceskatelevize.cz/#vyber-ct-art
Jak jste zareagoval, když jste získal nabídku moderovat pořad Artefakta? Máte za sebou nějaké podobné pracovní zkušenosti?
Dramaturga pořadu v Brně dělá Petr Minařík, což je můj dlouholetý kamarád. Nejprve jsem jeho nabídku bral v rovině vtipu, protože jsem si nikdy nepředstavoval, že bych se vrhnul na dráhu moderátora. Na druhou stranu mě zároveň lákalo vyzkoušet si tento formát. Sice za sebou nemám žádnou televizní zkušenost s moderováním, ale několik let jsem dělal diskuse pro Český rozhlas, kde jsem snad přece jen něco pochytil. Vlastně už na základní škole jsem chodil do recitačního kroužku a byl jsem tak dobrý, že mě za odměnu poslali i do sovětského tábora! Takže veřejnou prezentaci mám snad zvládnutou (smích).
V každém dílu by se měli objevit tři hosté. Jak bude celá talk-show vypadat?
Model se možná bude ještě vyvíjet, ale zatím se podobá například pořadu Uvolněte se, prosím Jana Krause. Do studia postupně přijdou tři hosté, které spojuje nějaké téma. Nepůjde ale o jejich postupné zpovídání, záměrem je, aby na sebe i vzájemně reagovali.
Start vysílání nového kulturního kanálu České televize se blíží. V kultuře se pohybujete od devadesátých let – řekl byste, že televize dnes může být pro tuto oblast přínosem?
Bude záležet na tom, co kanál skutečně nabídne. Věřím, že spousta věcí by skutečně mohla přitáhnout pozornost. Nehovořil bych zde ale o číslech a sledovanosti, předpokládám, že kanál bude velmi exkluzivní. Spíš jde o to, kdo se na to bude dívat a zda si kanál získá pozici „opinion-makera“, tedy toho, kdo bude provokovat ke společenským debatám. Pokud kanál přitáhne diváky, kteří jsou schopní nastavovat veřejné mínění, pak může získat velký společenský dopad bez ohledu na statistiky sledovanosti. Nemyslím si ale, že by kultura televizi vyloženě potřebovala. Dnes už informace proudí nejrůznějšími kanály. Bude příjemné, pokud se díky televizi zmnoží informace o různých kulturních akcích, ale těžištěm ČT art by podle mě měla být spíše společenská reflexe s hlubším zamyšlením než snaha vytvořit převážně informační kanál. Myslím si, že televize by dnes měla jít takovým směrem, aby si postupně začala vychovávat elitní publikum.
Dočetla jsem se, že jste neustále obklopen rukopisy začínajících autorů. Budete je i nadále stíhat pročítat?
Bude to samozřejmě náročnější, natáčení mi vezme minimálně den plus musím počítat s nějakým časem na přípravu. Některé věci si budu muset přeorganizovat. V nakladatelství mám už naštěstí tolik spolupracovníků, že nebude problém část práce delegovat na někoho jiného. Rukopisy ale budu číst určitě dál. Baví mě to a těším se, že jednou mezi nimi třeba objevím dalšího Hemingwaye.
Rukopisy jsme doslova zavaleni. Je to neuvěřitelné, jak lidi dnes hodně píšou, ale přitom je vidět, že velmi málo čtou. Rukopisy jsou často velmi naivní, příběhy banální, ale potřeba vyprávět je v lidech podle mě čím dál větší.
To je zajímavé. Dnes má kde kdo svůj blog na internetu, a přesto autoři tolik stojí i o tištěné knihy…
Přece jen vidět vydanou vlastní knihu - to je něco úplně jiného. Na blog si člověk může napsat, co chce. Pokud ale text projde sítem redaktorů a vyjde třeba v nějakém lepším nakladatelství, tak to pro autora znamená velké ocenění. Vydat knihu už dneska není problém, ale jde o to, aby se dostala ke čtenářům a aby si jí všimla i kritika – a v tom nakladatelství stále ještě sehrává významnou selektivní roli tím, že garantuje určitou hodnotu. Knížek je dnes tolik, že je těžké se v nich zorientovat. Značka je průvodcem čtenáře, ukazuje, co opravdu stojí za pozornost.
Na který svůj „objev“ z poslední doby jste nejvíce pyšný?
Shodou okolností teď vyšla knížka, na kterou jsem velmi pyšný. Jmenuje se Slepá mapa a napsala ji začínající autorka Alena Mornštajnová. Její rukopis mi také přišel e-mailem, měl jsem ho vytištěný na cestu vlakem do Prahy. Dočítal jsem ho ještě v noci po návratu domů a byl jsem z něj tak nadšený, že jsem autorce hned volal, že to prostě musíme vydat. Je to výborné vyprávění o třech generacích žen o tom, jak prožívaly dvacáté století. Je to svižně a velmi dramaticky napsané.
Miroslav Balaštík vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor český jazyk a literatura – filozofie. V roce 1992 začal pracovat pro časopis Host, kam ho získal tehdejší šéfredaktor Igor Fic, o tři roky později Ficovu pozici převzal. Od poloviny 90. let společně s Tomášem Reichelem iniciovali přechod od časopisu sborníkového typu k otevřené čtenářské revue. Je také spolumajitelem nakladatelství Host, kde rediguje edici Česká próza.
V roce 2010 vydal knihu Postgenerace. Zátiší a bojiště poezie 90. let 20. století, která se mimo jiné zaměřuje také na bilanci výkonů literární kritiky daného období.