Začalo to objevením malé polorozpadlé šopy, kde vznikl první klub přátel dobrodružství. Pokračovalo zájmovými kroužky, odpočinkovým sezením po vysokoškolských přednáškách v diskuzemi zaplněné hospůdce, objevením Facebooku a následným boomem online sociálních sítí na kdeco. Konec v (ne)dohlednu?
Supersociální
Jakožto introvert jsem v té polorozpadlé šopě spoluzakládal a spoluobýval klub Přátel dobrodružství s jedním jediným svým kamarádem. Do zájmových kroužků jsem se coby školák přihlásil na popud a doporučení paní učitelky, mé maminky, a výzvy společnosti „zapoj se i ty!“. Zkusil jsem háčkování, programování na slovenském počítači Didaktik, atletiku a zpěv ve sboru křesťanských dětí a mládeže. Z háčkování mi paní vedoucí doporučila odejít pro mé ruce. Kurz programování jsem opustil pár lekcí po našem učiteli, který buďto ztratil pojem o místě, v němž se lekce konají, nebo zájem. Na atletice jsem se necítil dobře, protože jsem si chtěl povídat, zatímco ostatní furt někam utíkali. A ani do struktur křesťanské scholy jsem nezakořenil, má sestra to přičítá mému cynismu, já myslím, že jsem pobuřoval víc svou hlasovou disharmonií. Tak či tak, ač introvert, měl jsem snahy o socializaci, které rok od roku, pokus od pokusu nevycházely. (A ne, ani ta hospůdka na vysoké škole se mi nestala domovem. Nechutná mi pivo a vadí kouř a tlachy.) Až pak přišel Facebook…
Myslete si o něm co chcete, ale modrobílá kombinace webu s úmyslem spojovat lidi mi napomohla, abych měl pocit, že jsem sociální. Své první online přátele jsem halasně vítal zprávami, šťouchal je k ránu i večeru, sledoval se zájmem jejich aktivity, lajkoval, komentoval a neustále využíval možnosti nechat si Facebookem doporučit další, zcela nové přátele, s nimiž mne pojila třeba záliba jíst křupavý okraj pizzy.
Jenže Facebookem to nekončilo. Další a další dobří lidé zakládali nové a nové sociální sítě, které mne spojovaly do skupin na základě počtu nachozených kilometrů, zálibě v poslechu Ennia Morriconeho, četbě Mikulášových patálií. Vznikla síť na hledání těsnější vztahů, do ní se mi nepodařilo ale proniknout, protože jsem neměl hezkou fotku. Registroval jsem se do jiné, zaměřené na ty, co rádi vaří, ale zjistil jsem, že jejich oblíbené ingredience neznám a že raději jím. Následovala sada sociálních sítí milců historie, literatury, filmu, těch, co plánují, ale nemají čas nic dělat, až jsem se přihlásil i do sociální sítě, která brojí proti sociálním sítím.
Při pohledu zpět se mi zdá, že jsem se socializoval až překvapivě moc. Nasbíral jsem stovky přátel, které jsem nikdy v životě neviděl, nebo viděl, ale nemám si s nimi co říct. A protože má práce, do které jsem nastoupil, je o komunikaci s lidmi, chudla má potřeba vše číst, všem psát.
A přemýšlím, jak moc jsem vlastně socializovaný. A co taková socializace obnáší? Je seznam lidí na papíře skutečně živým seznamem lidí, s kterými nějaký vztah mám? Stačí si čas od času s někým napsat, olajkovat jej? Vlastně nevím. Jen si občas tiše přeji zalézt zpět do oné polorozpadlé šopy. Kde je jen ten jeden kamarád, ale s kterým si hodiny povídám a připravuji dobrodružství o samotě, bez toho, aniž bych měl potřebu a tendenci se o něj hned s každým dělit. Jako by mi sociální sítě a dnešní možnosti umožnily být supersociálním, ale vzaly možnost být sám (se) sebou….