Brno – Letošní ročník Brno Art Open s názvem Na hraně příběhu o víkendu končí. Do projektu Sochy v ulicích se zapojila i spisovatelka Kateřina Tučková, která sestavila ke čtrnácti sochám čtrnáct silných příběhů z dějin Brna. Projekt symbolicky uzavřela noční cyklojízda z Brna do Pohořelic. Cyklisté projeli trasu, po níž putovali v roce 1945 Němci vyhnaní z Brna.
Na hraně příběhu balancuje Brno posledních pár dnů
Večerní klid v brněnském Domě umění ve středu přerušilo několik nadšenců, kteří se pod vedením Petra Mašky vydali po stopách Němců vyvedených v květnu 1945 z Brna. O jednom z černých momentů dějin jihomoravské metropole ale většina cestujících moc podrobností nevěděla. „Já jsem včera potkala kamarádku, která mi to doporučila. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Zhruba tuším, kvůli čemu jsme se tady dnes sešli, ale nechám se i překvapit,“ řekla Eliška Bartošová. Podobně na tom byl i další účastník, mladý Slovák Dominik Salaj. „V noci jsem ještě nejezdil a přišlo mi to zajímavé, navíc je k tomu komentář, takže to bude i informačně přínosné,“ reagoval.
Cyklojízda symbolicky začala na náměstí Malinovského v centru Brna, kde umělec Anton Čierný vytvořil instalaci, která má násilný odsun Němců připomínat. Shluk kol se stal jednou ze čtrnácti soch, které se v rámci letošního ročníku Brno Art Open objevily v ulicích metropole.
Cyklisté vyrazili od Domu umění ve 21 hodin
Než poprvé šlápli do kol, čekalo cyklisty hlasování, kterou trasou do Pohořelic pojedou. „Máme dvě možnosti – vydat se po cyklostezce Brno-Vídeň, ze které uhneme včas do Pohořelic, nebo jet po autentické cestě, která vede od Rajhradu polem. Nikdo ji neznáme, takže se můžeme i ztratit,“ varoval před hlasováním skupinku průvodce Petr Maška.
Hlasování bylo jednoznačné – pro bezpečnější trasu zvedly ruce jen dvě účastnice. Přesně v devět hodin večer se proto všichni vydávají po autentické trase. Jediným rádcem, kudy přesně jet, je jim knížka s mapou od Antona Čierného, kterou pro instalaci před Domem umění vytvořil. „Trasa má přibližně 25 kilometrů a máme na ní naplánovaných pět zastávek, na kterých si řekneme podrobnosti o násilném vystěhování Němců,“ řekl Maška.
V noci z 30. na 31. května 1945 začali především zaměstnanci brněnské Zbrojovky shromažďovat německé obyvatele Brna. Ti se pak museli bez jakýchkoli prostředků, jídla nebo pití vydat směrem k rakouským hranicím.
Odhaduje se, že z Brna tehdy odešlo až 25 tisíc Němců. Převážně přitom šlo o starší lidi, ženy nebo děti, protože většina mužů byla v armádě. Podle pamětníků panovaly během odsunu velmi tvrdé podmínky a o život přišlo i několik tisíc lidí. Oficiální prameny přitom uvádějí pouze tři oběti. Mnoho účasníků pochodu zemřelo v táboře v Pohořelicích, kde se nakazili břišním tyfem nebo úplavicí.
NO COMMENT: Noční cyklojízda po trase odsunu brněnských Němců (zdroj: ČT24)
Mapě navzdory se skupinka zhruba v polovině trasy ztratila. „Zásadní bloudění nebylo, pořád se pohybujeme v místech, kde to známe. Částečně jsme se odpojili od původní trasy pochodu, protože byly mokré cesty, ale zhruba v polovině jsme jednu konkrétní polní cestu nemohli najít,“ popsala účastnice Markéta Bulionová.
I tak byli všichni účastníci cyklojízdy spokojení. „Cesta byla výborná, vyšlo počasí, nikdo se nepřerazil ani nepotřeboval doktora,“ uzavřel Bulionová. V cíli, tedy na místě, kde v květnu 1945 vyrostl pohořelický tábor, na všechny čekal horký čaj. Zpátky do Brna už unavené poutníky vzalo auto.
Projekt Sochy v ulicích končí v sobotu
Cyklojízdou symbolicky vyvrcholil 4. ročník Brno Art Open (Sochy v ulicích). Mimořádný byl i zapojením spisovatelky Kateřiny Tučkové, která sestavila křížovou cestu Brnem. Ke každému ze čtrnácti zastavení sepsala příběh z dějin Brna 20. století.
Pro Františka Pavlíka (Esther Stocker)
František Pavlík je obětí brněnských manifestací za druhou českou univerzitu. Na počátku října 1905 zemřel v bezprostřední blízkosti Besedního domu, kde jeho skon připomíná i pamětní deska. Truhlářský dělník František Pavlík pocházel z Ořechova a byl rovněž členem Sokola. Zemřel probodnut bajonetem jednoho z německých vojáků. Ti byli do Brna povoláni, aby mírnili sílící česko-německé konflikty.
Esther Stocker pracuje převážně s bílou a černou barvou, aby se zdůraznil princip postupu figurky na šachovnici v důležité hře o moravskou univerzitu. Instalace je doplněna hudebním doprovodem klavírní sonáty Z ulice 1. října 1905, kterou na památku brněnským nepokojům, jichž se účastnily desítky tisíc lidí, složil Leoš Janáček.
Zpráva od Mahena (Richard Loskot)
Dílo Richarda Loskota slouží jako připomínka významné brněnské osobnosti literáta a dramatika Jiřího Mahena. Bez jeho požehnání se údajně v první třetině minulého století v Brně téměř nic neodehrálo. Dodnes jej připomíná nejen divadlo nesoucí jeho jméno (dříve Národní činohra), ale také knihovna.
Virtuální instalace v bezprostředním kontaktu s Mahenovou knihovnou má připomenout významného publicistu a spisovatele, který doslova žil pro Brno.
Pozvolná rekonstrukce (Sofie Thorsen)
Velkoplošná kresba v trávě za Domem umění města Brna připomíná tragickou událost vraždy židovského zákazníka v kavárně Esplanade 15. srpna 1939. Slavná funkcionalistická kavárna byla posledním místem, kde se mohli židé veřejně scházet. Útočníci mnoho hostů zranili a jednoho zabili. Jen o pár měsíců dříve, den před příjezdem Adolfa Hitlera do Brna, došlo k vypálení velké brněnské synagogy na rohu Trnité a Přízové.
Bílé linie v trávě připomenou půdorys zaniklé kavárny, do jejíhož travnatého středu se mohou alespoň symbolicky opět vrátit hosté. Pokud déšť obrazec smaže, objeví se zase nový půdorys zmizelého Brna.
Darovanému městu (Milena Dopitová)
Park na Moravském náměstí bude hostit audiovizuální objekt připomínající holocaust brněnských židů a především smrt talentovaného hudebního skladatele Pavla Haase. Žák Leoše Janáčka zahynul roku 1944 v koncentračním táboře. Byl to bratr Huga Haase. Dřevěná hvězda v parku skrývá ve svých útrobách zvuk jako nutnou připomínku skutečnosti, že hudba světí lidský život, až nakonec odezní do ticha.
Aplaus (Pravdoliub Ivanov)
Další zvuková instalace, tentokrát na severní terase hradu Špilberk, připomíná tragické osudy Kounicových kolejí. Čeští studenti byli z kolejí deportováni do koncentračního tábora Sachsenhausen a objekt se stal prakticky ze dne na den vězením, kterým prošlo na třicet tisíc lidí. Bezmála 1 300 lidí zde skončilo svůj život na malém dvorku s popravištěm. Tři šibenice postupně ukončily život stovek lidí za přítomnosti nezvaného publika. Do areálu přicházely brněnské Němky, které toužily popravu vidět. Podle některých zdrojů byl o popravy takový zájem, že se na ně prodávaly vstupenky a vedl se i pořadník.
Z technických důvodů nebylo možné instalaci umístit přímo do prostor, kde sídlilo gestapo a příslušníci SS. Proto je zvuková instalace na Špilberku.
Pomníkem popraveným má být potlesk, který spojuje zvuk lidských rukou s bolestí lidského umírání. Autor se snažil potleskem vyjádřit úctu obětem. „V místě, kde umírali lidé po nerovném boji, a přesto vzpřímeni v odporu k cizím utlačovatelům s bestií v srdci,“ popisuje zvukovou instalaci brožura brněnského projektu.
Rozhledna (Jiří Kovanda)
Dva objekty v jednom připomínají statečný čin hrázného Františka Šikuly. Když zjistil, že německá armáda chce při svém ústupu z Brna podminovat přehradu a zatopit město, skrze střelbu přeběhl na druhou stranu, aby informoval Rudou armádu. Usnadnil tak nejen osvobození Brna, ale především zachránil životy obyvatel městských částí Jundrov, Komín, Pisárky a Žabovřesky, které by se po odstřelu přehrady ocitly pod vodou.
Malá dřevěná vyhlídka připomíná na Brněnské přehradě každodenní pohled a práci Františka Šikuly. Další vyhlídka je umístěna v ulici Bašty pod Petrovem a nabízí pohled na Brno, které svým činem Šikula zachránil.
Zapomenuté vzdálenosti (Anton Čierny)
Výtvarník Anton Čierny umístil na Malinovského náměstí instalaci desítek kol, aby tak připomenul vyhnání brněnských Němců. Kola mají evokovat nejen ty, kteří odešli, ale zároveň fakt, že zde museli vše zanechat. Mnozí pochod nepřežili. Symbolická cyklostezka, která vede do Pohořelic, připomíná trasu, po níž brněnští Němci odešli.
Stará kola sbíral výtvarník od dárců. Svou instalací umělec otevírá stále kontroverzní otázku Benešových dekretů a odsunu Němců po druhé světové válce. V noci z 30. na 31. května 1945 odešlo z Brna 19 800 Němců.
Slovenský výtvarník se ale dle svých slov s dílem už neztotožňuje. Společnost Technické sítě Brno totiž při umisťování své reklamy celou instalaci o metr posunula, čímž kompozici precizně umístěného díla narušila.
MLÁDEŽ vede Brno REVISITED 1949 (Kristina Leko)
Sociální projekt pracující s graffiti spojuje celou řadu mladých umělců. Ti ve své práci představí lstivý plán prominentního brněnského politika Otto Šlinga, který se po únoru 1948 ocitl v čele komunistické strany na Moravě. Aby si získal podporu mladých, vymyslel akci Mládež vede Brno. Tři květnové dny roku 1949 vedli moravskou metropoli mladí lidé ve věku od patnácti do jednadvaceti let. Vysílali v rozhlase, řídili dopravu, učili své mladší spolužáky. Vznikla i dočasná mládežnická rada, která nahradila primátora a brněnské zastupitelstvo. Akce sklidila nadšenou podporu studentů, kteří tak pomohli upevnit ideologický režim reprezentovaný Šlingem.
Pět mladých lidí se i nyní vydá s plány, jak vést město a společnost, na Malinovského náměstí či Svitavské nábřeží. Podobně jako před časem jejich rodiče nebo prarodiče, kteří podlehli manipulaci.
Koridor (František Kowolowski)
Dřevěný objekt v parku za Domem umění města Brna připomíná osobnosti kolem časopisu Akord. Spisovatele Jana Zahradníčka, Zdeňka Rotrekla, Zdeňka Kalistu nebo Františka Křelinu odsoudil mimořádný brněnský soud v roce 1952 k desítkám let vězení. Včera zesnulý katolický básník Zdeněk Rotrekl byl v jiném vykonstruovaném procesu odsouzen dokonce k trestu smrti.
Proces s katolickými spisovateli připomíná temnou chodbu, v níž lidé poznají dno komunistického vězení. Podobně jako velcí básnici se na čas přikrčí a budou muset jen poslepu šátrat rukama, aby nakonec znovu vykročili do světla, v němž se už mohou svobodně narovnat.
Domnělý výskyt (Ateliér environment FaVU brněnské VUT)
Audioinstalace v areálu podniku Zetor se spustí každý den v 16:00 a po sedmi minutách utichne. Dílo je výsledkem práce celého studentského ateliéru a připomíná oběti okupace ze srpna 1968. Kulisa omšelého průmyslového areálu byla totiž pracovním prostředním jedné z obětí - třicetiletého zetorského dělníka Viliama Debnára, kterého zastřelil ruský voják. Debnár projížděl v autě okolo svého pracoviště, na zadním sedadle s ním jel jeho pětiletý syn. Pod pohrůžkou smrti mu svědci nesměli více než hodinu přijít pomoct.
Oni nás, my sebe (Robert Vlasák)
Interaktivní objekt na křižovatce ulic Orlí a Běhounská upozorňuje na demonstrace spojené s prvním výročím sovětské okupace. Výtvarník na místo nedaleko centra protestů nainstaloval dvě vodní děla připravená k okamžitému použití. Sami lidé mohou napumpovat vodu a postříkat kolemjdoucí. V létě podobné osvěžení lidé v ulicích města možná ocení, hlavním smyslem je ale připomenout zmařené životy mladých lidí, kteří vodním dělům čelili.
Světelná jímka (Jiří Černický)
Světelná instalace ozvláštňuje ulici Pekařskou. Jejím smyslem je připomenout zmizení Marie Bartošové v brněnském podzemí. V polovině února 1976 se propadl tramvajový můstek před Fakultní nemocnicí sv. Anny. Pětačtyřicetiletá Marie se snažila pomoct muži, který se držel okraje kráteru. Sama zmizela v brněnské kanalizační síti. Její tělo se našlo až o šestnáct let později.
Poklop nesoucí její jméno zakrývá ústí domovní kanalizace na Pekařské. Přes mříž září paprsky reflektorů jako oči zmizelé ženy. Sama také symbolizuje zmizelou generaci husákovské normalizace.
Deník – Pavel Švanda 1959–1981 (Slaven Tolj)
Prostor hlavního brněnského nádraží vypráví příběh vraždy jednadvacetiletého studenta architektury Pavla Švandy. Coby katolický aktivista napojený na okruh Charty 77 slíbil přinášet zprávy o dění v Československu exilovému kardinálu Tomáši Špidlíkovi, který byl jeho strýcem. Švandova smrt byla fingována jako sebevražda. Řezné rány na rukou značily jeho touhu podřezat se. Protože se mu to nepodařilo, následně se vrhl do propasti Macocha. Alespoň takový byl závěr vyšetřování, kterému ale nikdo z disidentů nevěřil.
Automat, který po vhození mince rozsvítí svíčku za Pavla Švandu, mohou využít všichni, kteří z Brna vyjíždějí vlakem na některý z výletů. A to nejen pokud míří na Macochu. Svíčka připomíná i světlo v katolických kostelech, kde mladý student hledal odpověď na nespravedlnost politického režimu, v němž žil.
22 let ztracených iluzí (Richard Fajnor)
Posledním objektem je instalace na Moravském náměstí, která pracuje s aktivním zapojením diváka. Formou happeningu připomíná nejen události listopadu 1989, ale především následnou porevoluční skepsi. V totalitním režimu žili lidé jako ve stanu, ze kterého vystoupili díky sametové revoluci. Svobodný svět je však trochu zklamal.
Rozčarování symbolizované rezavým lešením, které malý áčkový stan obklopuje, odkazuje k osudu tří studentů brněnské architektury, kteří svým podpisem odmítli navštěvovat přednášky komunistického pedagoga Jana Snášela. Ten je krátce po revoluci zažaloval a soud s nimi trvá už dvaadvacet let. Podle posledního verdiktu se studenti bývalému předsedovi základní organizace KSČ omlouvat za své výroky nemusejí. Jan Snášel přesto opět zvažuje dovolání k Nejvyššímu soudu.