Není to tak dávno, kdy jsem pracoval, u toho mi zněla muzika, já dopsal článek a zaposlouchal se. A zjistil, že vlastně mi hudba už několik let pouze hraje, aniž bych ji poslouchal.
Ztráta poslechu
A myslím tím opravdu poslouchal, je to jako s mezilidskou komunikací. Vede se debata, my slyšíme, v lepším případě posloucháme, v tom ideálním se nám podaří druhému skutečně i naslouchat. Zatímco u komunikace s lidmi se snažím soustředěnost zlepšovat a vlastní sebestřednost, tedy přemýšlení nad tím, co řeknu, až druhý domluví, potlačovat, u hudby jsem na to zapomněl. Vypěstoval jsem si zvyk, že hudba hraje, často, prakticky neustále. Když sedím v kanceláři a chci si zpříjemnit atmosféru dělání, nebo když naopak potřebuji melodií ze sluchátek přehlušit ruch okolí. Doma, když poněkolikráte začínám první odstavec disertační práce, když uklízím nebo melu v mlýnku kafe. Hraje, slyším ji, dokonce ji i vnímám. Aspoň natolik, abych si vybral zrovna ten který žánr nebo interpreta či album, aby mi do dané situace a nálady sedl nejvíce. Jenže až ve chvíli, kdy jsem se tehdy zastavil a skutečně, hmatatelně se zaposlouchal, uvědomil jsem si, o co přicházím.
Stačí mi rozpomenout se na svá školácká a gymnaziální léta. Jak to jen bylo možné, po návratu ze školy jsem se uzavřel v obývacím pokoji, který technikou moc neoplýval, přesto se v něm tyčily dva velké reproduktory, majestátně připravené na moji pozornost. Dříve než jsem otevřel sešity a učebnice (to jsem se tehdy ještě učíval), usadil jsem se do křesla a pustil ji. Hudbu, ať už z LP, kazetu nebo CD, hudbu, královnu mé relaxace. Pustil jsem ji, seděl a naslouchal. Pronikala do mě a já ve většině chvil zavřel oči, aby mne svět (v tu chvíli tak irelevantní) nerušil.
Pak se něco stalo. Nevím co. Trošku to přikládám objemu muziky, která se díky internetu a vůbec i tomu, že jsem si mohl hudbu kupovat sám a za své peníze, rozrostla. Těch možností, těch zájmů. A současně méně času. Ne, času je stejně, ale já jej jinak využívám. Odvykl jsem si sedat do křesla a poslouchat. Začal jsem „efektivně“ spojovat více činností dohromady. Když se učíš, tak si pusť Mozarta. OK, to beru. Když usínáš, proč by ti u toho nemohl vybrnkávat Bach. Vše v pořádku. Ale když pracuješ, když sportuješ, když jíš, když si s někým povídáš… Proč by ti nemohla dělat hudba kulisu. Kulisu?! Proč jsem jí dovolil, aby se stala pouze kulisou. Proč jsem to dovolil sám sobě? Množstvím hudby, které sídlí na „cédéčkách“ i na disku, jako by ztratila na hodnotě. Teď ji dokonce mám v cloudu. Platím si službu a ona mi na oplátku kdykoliv nabídne miliony skladeb. Stačí jen klepnout na tlačítko - a hraje.
Zkouším nyní návrat zpět. Restart. Znovu skutečně poslouchat. Už mi tolik nehraje, když dělám činnosti, při níž jsem na hudební podkres byl zvyklý. (=> tím vytlačuji její podřadnou roli ze svého života) A hledám, vytvářím si skulinky, v nichž můžu hudbu poslouchat. Jen ji. Nikoho jiného. A nedívat se na nic. Zavřít oči. Nechat ji proudit.
A tak si říkám, jestli tím, když se naučím mít čas na hudbu, náhodou nezískám schopnost získávat a nalézat čas i na další důležité věci. A když se ji skutečně naučím naslouchat, jestli se nenaučím lépe vnímat i lidi. Nejen to, co říkají, ale také jak - jak znějí, jak vibrují, jak mne ovlivňují a obohacují.