„Mnoho režisérů oper vůbec nerozumí hudbě,“ říká Adam Plachetka

V prvních operních rolích v Národním divadle vystupoval už na konzervatoři, dnes je ve svých osmadvaceti letech sólistou Vídeňské opery a světově uznávaným basbarytonistou. Nejblíže, osobnostně i hlasově, má k Mozartovým operám, škála jeho rolí je však mnohonásobně pestřejší. O současné světové opeře, vídeňském a českém publiku, ale i diletantnosti některých režisérů hovořil Adam Plachetka v pořadu Před půlnocí z 13. září s Pavlou Pilařovou.

Vybavuje se mi film Pretty Woman, kde Richard Gere říká, že: „Operu si buď zamiluješ tak, že ti tečou slzy, nebo tě nechá chladnou.“ Je to tak? Měl jste takový dojem z opery?
Ano, něco na tom bude. U mě to bylo proces. Na základní škole jsme často chodili do Státní opery, nebo Národního divadla, protože naše rodina vždy věřila, že klasické vychování patří k věci. Tehdy jsem to ještě bral chladněji. Až na konzervatoři, když jsem jako student zadarmo chodil do pražských divadel, mě to naprosto vcuclo a už mě to nepustilo.

A jak jste se dostal na konzervatoř? Zpíval jste v pěveckém sboru, měl jste nějakou průpravu?
Sólovou průpravu jsem neměl vůbec žádnou a to byl zřejmě jeden z důvodů, proč mě vzali – neměl jsem totiž ani žádné zlozvyky. A protože bylo méně kluků než holek, byl jsem přijat jako jakýsi experiment – uvidíme, co z toho bude. Kdybych tehdy věděl, že jsem byl přijat jako poslední do počtu, asi bych se tam tak nehrnul.

To byl váš nějaký momentální nápad, jít na zpěv? Čemu jste se ještě věnoval?
Věnoval jsem se všemu, ale hlavně sportu, a ve škole mi šly spíš přírodní vědy než humanitní obory.  U zpěvu jsem ale trávil hodně času. Můj v té době nejlepší kamarád studoval na konzervatoři lesní roh, takže zapracovala myšlenka jít na školu, kde budu někoho znát, než se seznamovat s úplně novým kolektivem. Zkusil jsem to víceméně z hecu a nikdo nevěřil, že by se to mohlo podařit. Ostatně i rodiče mi to dovolili hlavně proto, že si mysleli, že si to vyzkouším, a pak se zase budu moct věnovat něčemu pořádnému. O to větší bylo pro všechny překvapení, že se to podařilo, a pro mě zpětně, jak se to podařilo. Tedy že to nebylo žádné vítězství, že jsem ten nejnadanější, jak jsem si tehdy myslel, ale že mě zkusili jenom proto, že mě nikdo nezkazil

Určitý dar ale u vás musel být. Naučit se správnou hlasovou techniku, posadit hlas do masky a tak dále. To také není jednoduché?
Pan profesor mi to po letech vysvětlil, když mi řekl, na zkouškách jste neudělal žádnou technickou chybu, protože jste neměl žádnou techniku. Ale to vlastně na tom bylo to dobré. Technika se totiž velmi snadno dezinterpretuje a příprava na základních uměleckých školách nemusí vždy zaručovat, že to bude ta nejlepší možná cesta. Takže sice se mnou museli začít od nuly, ale zároveň mě nemuseli nic odnaučovat.

Konzervatoř trvá šest let, ale ve Státní opeře jste začal působit už v roce 2005, tedy ještě během studia?
Začal jsem už v pátém a šestém ročníku. U zpěváků je to jednodušší, protože se nemusíte hned stát členem ansámblu, ale můžete hostovat určité role nebo jen některá představení. Nemusíte tak hned končit se školou a odřezávat se od veškeré další práce, ale můžete mít například individuální studijní plán nebo trochu benevolentnější pohled na absence. Všechno jsem doháněl, jak se dalo, ale škola i práce byla na jednom místě, v Praze, nebyl to takový problém.

Takových lidí, kteří dostanou šanci zpívat v Národním divadle během studia, asi moc není?
Je pravda, že první příležitosti přichází spíš z oblastních divadel. Na druhou stranu trend obsazování mladých lidí je v poslední celosvětově době velmi silný, takže potkáte mnohem víc mladých zpěváků, než tomu bylo před dvaceti lety.

Je ten hlas v devatenácti letech vyzrálý? Co takový basbarytonista může dostat za roli?
Moje první role měl být Mícha v Prodané nevěstě, takže jsem zpíval otce Valentina Proláta, kterému v té době bylo určitě přes čtyřicet. To asi není ideální.

Na co v tomto období nejraději vzpomínáte?
Nemohu nevzpomenout produkce s režiséry manželi Hermanovými, které mi dali hodně po herecké, respektive interpretační stránce. Ačkoli to byla náročná práce, stála za to. Byly to Mozartovy opery Titus a Zahradnice z lásky.  

V roce 2010 jste dostal nabídku z Vídeňské opery.  Byl to zlom v kariéře? Může zpěvák z malé země udělat „díru do světa“? Nebo je potřeba, aby vyjel ven?
Je otázkou, co myslíte „dírou do světa“?  Když budete zpívat u nás v Národním divadle, těžko o vás bude jinde někdo vědět. Já jsem případ, co byl jen na „našem písečku“, odtud jsem se dostal přes Salcburk do dalších evropských operních domů a nakonec do té Vídně.  Začínal jsem tady a dostal jsem se tam, kde jsem teď.
Na druhou stranu zůstat v Praze by znamenalo působit v Praze, anebo být znám jenom v Praze.  Tam jiné řešení není.

Talent a píle jsou jedna věc.  Šance je věc druhá věc. Vy jste i tam nějak vystoupal vzhůru. Byl tam nějaký impuls, který vám pomohl v tom, že jste se stal sólistou?
Ne úplně. Já jsem vždy spíš začínal od malých rolí.  V Salcburku jsem byl poprvé ve svých jedenadvaceti letech, takže je pochopitelné, že jsem na takto prestižním festivalu nedostal hned hlavní roli. Stál jsem však na jevišti vedle velkých kolegů, od kterých jsem se mohl hodně naučit, a postupně jsem se propracoval k velkým rolím. Stejné to bylo ve Vídni. Moje první sezóna byly převážně druhooborové, vyloženě epizodní roličky. Až potom jsem dostal shodou náhod šanci zaskočit v opeře Don Giovanni. Zlom to jistě byl z prodejního hlediska, ale jsou za tím léta postupného propracovávání se k důvěře režisérů a inscenátorů, aby mi mohli ten záskok dovolit. Nebylo tedy z ničeho nic, pořád je to krůček po krůčku

Často jste vnímán jako mozartovský pěvec, ale věnujete se i Händelovi, ve vašem repertoáru jsou jeho oratoria i opery. Proč baroko?
Proč ne? Pro mě je baroko už deset let, kdy jsem poprvé přijel na letní školu barokní hudby, jednou z vášní a nedílnou součástí repertoáru, který bych chtěl dělat. A i proto že vyžaduje hybnější hlas a je otázkou, jak dlouho ho budu moct dělat, si ho užívám, dokud mohu.

Máte k těmto skladatelům blíže? Nebo je to vaším hlasem, technikou?
Je to kombinace všeho. Mozart a Händel jsou pro mě srdeční autoři a je šťastnou shodou náhod, že k nim pasuje i můj hlas. Nemusím tak zpívat něco, co mě vyloženě baví, a ne jenom proto, že k tomu vyhovuje můj hlas, ale hudba samotná mi nic neříká. Takové role by sice byly, ale sám ani upřímně nevěřím, že bych v nich odvedl dobrý výkon. Když k té hudbě nic necítíte, nemáte šanci to předat divákům.

Před půlnocí

U interpretace staré, barokní hudby jsou dva proudy. Někteří lidé se snaží o co největší autenticitu. Druhý proud do toho vnáší moderní prvky. Kam patříte vy?
Je také proud, který to hraje vyloženě moderně. To je intepretace minulého století. Autentičnost, dobové nástroje a podobně, je záležitost asi třicet let stará. Dnes se hledají kompromisy, takže to není jen slepé hledání pravdy a kopírování toho, co by se mělo dělat, ale je to zároveň roubování na dnešní dobu. Já věřím v tento kompromis. Je hezké mít nástroje, které mají barvu a ladění, pro kterou byla ta hudba psaná, ale zároveň si nemyslím, že bychom se museli snažit pouze replikovat něco, co už zde dávno bylo. Myslím, že můžeme využít prostředků, které nám dala moderní hudba, a starší hudbu tím vkusně obohatit.

Baroko je vám blízké, nevadí vám, že jste řazen mezi mozartovské pěvce? Nečekáte ale přece jenom na nabídku dalších skladatelů, například na postavu z Verdiho nebo Wagnerových oper?
Ač dělám hlavně Mozarta nebo Händela, neznamená to, že nedělám nic jiného. Samotné angažmá ve Vídni znamená, že musím obsáhnout obrovský repertoár, od Händela nebo Glucka po Strausse a dál, Setkávám se minimálně s deseti autory ročně, možná i více, a celková mozaika je dost pestrá. Ostatně na konci září mě poprvé čeká Verdiho opera Simonne Boccanegra, role Paola, což je takový malý Jago, zloduch, intrikán. Po pěvecké stránce to pro mě není předčasná nabídky, protože má přece jenom několik výstupů. Mohu si tak aspoň vyzkoušet a zjistit, jestli se tomu věnovat dál.  Ovšem za to, že jsem řazen hlavně k Mozartovi, jsem rád. Je to zdravá hudba pro zpívání a hlas mi spíš vydrží do vyššího věku.

A co Leoš Janáček? Byl byste hrdý na to, kdybyste ve Vídni zpíval například Lišku Bystroušku nebo jiné?
Tohle nikdo nechápe, ale už se třetím rokem úspěšně všem Janáčkům vyhýbám, přestože máme na repertoáru každou sezónu jednu premiéru. Musím také bohužel uznat, že jsem tomu zároveň docela rád, protože nejsem minimálně v mém věku vhodným interpretem pro Janáčkovy opery. A také proto, že nejsem Čech, který zpívá v zahraničí jen proto, že bych zpíval českou muziku. Prosadit se jako interpret Mozarta je pro mě daleko cennější.

Když srovnáme vídeňské a české publikum. Jsou rozdílné?
Ano, jsou. České publikum je menší, zatímco ve Vídni tím spousta lidí žije. Je tam více scén i koncertních sálů světové úrovně. A když se v jednom městě, které je plus mínus dvakrát větší než Praha, daří denně tyto kapacity vyprodávat, svědčí to o velkém zájmu publika.

A čím to je? Finanční stránkou? Nějakým přežitkem u nás? Nemůžeme přece říct, že náš národ by byl až tak nekulturní, že by si nenašel vztah k opeře.
Podle mě je to kombinace mnoha faktorů. Hodně lidí u nás v opeře vidí nějaký pozůstatek bývalých dob, něco zastaralého, co patří do muzea. Také tady byla přerušena bývalou érou ta kosmopolitní tradice. Opera se u nás hodně uzavřela do sebe a nefungují ty výměnné proudy, jako dnes vidíte i ve staré hudbě. Kdokoliv hraje v Čechách, má zkušenosti zvenku, a naopak sem jezdí hráči, odkud si vzpomenete, protože Evropa funguje jako celek. U nás to tak není a je to pak bohužel samozřejmě znát na produkcích. Tak to může vnímat i divák, který si raději zajde na přenos z Metropolitní opery do kina. To je sice cesta k přiblížení se k divákovi, ale pro diváka to není stejný prožitek jako ze skutečného představení.

Dříve byl takový trend, že operní zpěvák musel umět jen dobře zpívat, ale po jevišti se vlastně moc hýbat nemusel. Postupem času bylo po zpěvácích vyžadováno, aby také popoběhli, což mnohým dělalo problémy, a zapojili i činohru. Postupuje tento trend někam dál?
Osobně jsem to tak vnímal vždycky, pro mě je operní zpěvák činoherec, který umí zpívat. Když nebudete na jevišti působit opravdově a vystačíte si s prázdnými gesty, samozřejmě to podkope integritu celého večera a dojem diváka nikdy nebude stoprocentní, ať budete zpívat sebelépe. A bere se to jako součást i proto, že dnes mají režiséři, místy bych řekl až, bohužel, příliš velkou moc. Takže se staví to, jak je někdo typově vhodný pro roli před to, jak je vhodný hlasově. Máte tak případy, kdy si režisér vybere někoho, kdo se mu hodí do inscenace, a ne vždy se musí trefit i do hudebního tónu, protože, a opět bohužel, velké procento těch režisérů hudbě vůbec nerozumí. Mohou to být režiséři činoherní, televizní nebo alternativní, nové cesty se samozřejmě hledají průběžně. Často se pak ale setkáte s tím, že vám režisér navrhne něco, co je neproveditelné, nebo je to vyloženě blbost, která jde proti tomu dílu, a to jen proto, že je to nové a bude to skandál a bude se o tom mluvit. Tohle je hlavně problém v německy mluvících zemích, odkud bohužel sem tam importujeme režiséry do našich končin. Ale myslím, že tento trend zase ustupuje, jak je tomu vždy – když se dojde do nějakého extrému, hledá se cesta trochu zpátky do klidnějších vod. V létě jsem například dělal Figara na festivalu, kterážto inscenace je zasazena do šedesátých let dvacátého století, ale to vůbec neruší. Vztahově to fungovalo, jak to fungovat má, v té opeře není nikde nic, co by šlo proti libretu, a tím pádem se můžete s postavou ztotožnit. A pak je jedno, jestli mám na sobě „zvonáče“, oblek nebo dobový kostým.

Na co se v nejbližší době nejvíce těšíte?
Letos mě čekají tři debuty. Dvě v Německu v Berlíně, jak ve Státní opeře, tak v Deutsche Oper, a jeden v milánské La Scale. Je zase otázkou, jestli to bude nějaký milník. Já si to nemyslím, každopádně to bude zajímavá zkušenost, bude produkce Cosi fan tutte pod taktovkou Daniela Barenboima.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod