„Z historie se poučit nelze,“ říká František Šmahel

Národní cenu vlády Česká hlava tento rok získal historik František Šmahel, přední odborník na lucemburskou dynastii a českou reformaci. Stal se tak prvním humanitním vědcem, který si odnesl nejprestižnější českou cenu za vědu a výzkum. V Profilu z 23. listopadu s Františkem Šmahelem hovořila Michala Hergetová.

Čekal jste, že byste mohl získat naši nejvyšší cenu pro vědce? V předešlých letech byla udělena spíš vědcům, kteří tráví čas v laboratořích.
Nenapadlo by mne to, zvlášť proto, že předchozích jedenáct cen brali přírodovědci. Přál jsem jim to, jsou to vynikající vědci.

Na slavnostním předávání jste řekl, že jako závazek to už neberete?
V mém věku je to těžké, bude mi osmdesát, ale snad jsem prorazil něco pro jiné. Také jsem panu premiérovi řekl, že je více těch, kteří by tam mohli stát místo mne.

Co vlastně může historik vyzkoumat? Může zásadně změnit pohled na historii? Ostatně vám se to v případě husitů docela povedlo.
To by bylo moc namyšlené. Každý z nás může přispět určitým dílkem a může být rád, když se na jeho práci navazuje. Každá nastupující generace má právo na svůj názor a na svůj pohled na dějiny. Dějiny nejsou neměnné. Ačkoliv samotné události změnit nemůžeme, náš úhel pohledu je změnit může. To musím respektovat, i když se mi to ne vždy zamlouvá.

Jaké byly naše dějiny? My totiž máme tendenci je překrucovat podle toho, jak se nám to zrovna hodí.
Procházíme permanentním obracením dějin a hodnot, kterých bychom si měli považovat. Je to celkem vysvětlitelné, neboť k tomu dochází vždy se změnou režimu, kdy se kromě pomníků boří i pohled na dějiny.

Kdy jste se rozhodl, že historie je pro vás to pravé?
Když mi při vojenském odvodu zjistili, že mám špatné barevné vidění, řekl jsem si, že dělat dějiny umění nemohu, protože bych nemohl posuzovat barvy. Až později jsem se začal věnovat studiu našich dějin, protože naše dějiny splývají s dějinami Evropy, a to je velmi vzácné.

Nebylo to dobré téma pro danou dobu i proto, že komunisté se přihlásili k husitské tradici?
Na to jsem přišel pozdě, před pražským jarem, takže jsem naopak začal psát o husitství jako o vzdálené minulosti a snažil se tím zpřetrhat ta pouta jako „pokrokové tradice“ a tak dále. To se mi ale nikdy nepovedlo, protože husitství je stále živé a dodnes vyvolává emoce.

Video Česká hlava 2013
video

Česká hlava 2013


Váš zásah do dějin husitství vás také ze židle v historickém ústavu posadil na sedačku řidiče tramvaje?
To bylo z ničeho nic. V tramvaji jsem viděl letáček, kde nabízeli plat, jaký jsem měl v akademii, zahraniční dovolené a navíc pro celou rodinu tramvajenky zdarma. Tak jsem přijel domů a řekl, drahá, máš tramvajáka.

Jak jste to nesl, že jste se dostal od historie pryč? Dokázal jste se dál udržet v kontaktu se studiem dějin, přestože na akademii jste působit nemohl?
Přijel můj kanadský přítel a žák a vůbec ho nezajímalo, že tady dělám tramvajáka, zatímco tady mě každý litoval. On mi řekl, že dělal rok řidiče autobusu, protože když není job, tak se musí dělat to, co lze. Tím mě trochu zchladil a správně mi posunul vnímání mé situace.

Pokud se nemýlím, v té době publikoval v zahraničí. Jak to bylo možné?
Obklopila mne jednak solidarita zahraničních kolegů, jednak jsem měl vazby se svými vrstevníky. Když člověk naváže v mládí ty správné kontakty, mohou mu pomoci.

Do akademie jste se vrátil až po roce 1989. Neuvažoval jste, že byste se přece jen mohl věnovat té italské renesanci? Nebo už jste tak hluboce ponořen do svého tématu, že se vám ani nechce?
Mezitím jsem narazil na Lucemburky a dějiny pražské univerzity, což je skvělý fenomén. Pražská univerzita byla totiž založena jako první široko daleko na východ od Rýna a na sever od Alp. Je to jedinečná instituce, podle které se řídily mnohé univerzity, zakládané v Polsku, Maďarsku a hlavně v Německu.

Co vlastně může historik vybádat nového? V čem je vaše vědecká badatelská práce?
Třeba pracujete s určitými předpoklady nebo domněnkami. Kupříkladu jsem řešil otázku, zda Němci, kteří odešli na protest z Čech po Dekretu kutnohorském v roce 1409 , odcházeli s vědomím, že je to spravedlivé, anebo nespravedlivé. Běžně se říkalo, že Čechů už bylo tolik, že jim ty tři hlasy po právu náleželi, a nikoho nenapadlo, že to tak není. Půl roku jsem se snažil zjistit, zda by to tak mohlo být, a vyšlo, že to tak není.

Odchod Němců, okamžitě mi tam naskakuje paralela s odsunem německého obyvatelstva po druhé světové válce. Lze se v historii poučit?
Z historie se poučit nedá, respektive dá, ale nikdo to nedělá ve chvíli, kdy je to zapotřebí. To, že historie je učitelkou života, je jenom floskule, která žije na papíře.

Co pro vás znamenal rok 1989?
Byl velkým překvapením. Historici tehdy těžce zklamali, protože je vůbec nenapadlo, že by ke změně mohlo vůbec dojít. Zrovna 17. listopadu jsme měli pravidelnou schůzku, a když jsme klábosili o tom, jestli ke změně dojde, naše hostitelka řekla, že by se chtěla té změny dožít, a já ji v tom tak trochu podporoval. Všichni ostatní tvrdili, že se nic takového nemůže stát, že to kolo dějin se ještě nezhoupne. Přišli jsme domu, zapnuli v deset hodin večer televizi a zjistili jsme, co se stalo na Národní třídě. Toto je poučení se z historie od historiků.

Do té doby už jste nepracoval jako řidič tramvaje, ale v Husitském muzeu v Táboře?
Umožnili mi to moji mladí kolegové. Sice to bylo existenční minimum, ale přinášelo to hlavně svobodu, mohl jsem pracovat doma. Vlastně jsem tam udělal velký kus práce i pro další léta. Tábor je pro mě důležitou etapou.

Vaše práce jsou uznávané nejen u nás a v Evropě, ale i ve Spojených státech. Lucemburkové nebo Jan Hus, to jsou přece jenom evropská témata. Jak spolupracují historici?
Spolupráce je možná jen tam, kde zájem přesahuje hranice jedné země. Právě husitství jako začátek evropské reformace zajímalo třeba německé kolegy, z nichž mnozí byli sudetoněmeckého původu a nesli si s sebou zájem o české dění (to trvá třeba jen jednu generaci). A také v Americe byl velký zájem o tuto etapu. Tak se navazují styky, vyměňuje se literatura, někdy se taky navzájem opisuje.

Tento rok jste vydal životopis Jana Husa, jak je vám blízký?
Zvlášť blízký mi není, bližší mi byl Jeroným Pražský jako originální filozof. Ovšem Hus je velká postava našich dějin, a jelikož se na něj občas plive, považoval jsem za svou povinnost ho osvětlit a pokusit se ho představit takového, jaký byl.

(redakčně kráceno)