Více než čtyřicet let je členem legendární Ypsilonky, přes třicet pět let společně s Otou Jirákem propůjčuje své hlasy postavičkám Jů a Hele ze Studia Kamarád a před více než třiceti lety vzniklo duo Kaiser-Lábus. Na filmovém plátně je lze teď po dlouhé době vidět společně ve filmu Klauni režiséra Viktora Tauše. O filmu Klauni, přátelství s Oldřichem Kaiserem, Ypsilonce a Jů a Hele hovořila s Jiřím Lábusem v Profilu z 30. listopadu Veronika Paroulková.
„S Hele na pivo nechodím,“ říká Jiří Lábus
Podstatně jste zhubl, tedy určitě oproti tomu, jak vypadáte v Klaunech?
To určitě. Na projekci v Bratislavě jsem říkal, že líčení bylo dost složité, ale reportérka se zeptala, jaké líčení? Tak jsem se trochu podivil. To líčení bylo totiž opravdu náročné, tři hodiny před natáčením, hodinu odličování po natáčení. Vstával jsem kvůli tomu ve čtvrt na pět ráno, abych byl v pět v maskérně u vynikajícího maskéra Rendy Stejskala, a pak jsem v té masce trávil celý den. Na obličeji jsem měl speciální hmotu, jakousi želatinu, z které byl podbradek, tváře, váčky pod očima. Měl jsem také udělanou malou jizvu, paruku - lennonovské vlasy. Nejde přitom jen o to to nalepit, ale také dokonale nalíčit, protože tvář musí být živá. Líčidla, ta želatina, ale byla tak kvalitní, že to ke tváři za chvíli přilnulo a dostalo teplotu obličeje, takže jsem v podstatě přestal vnímat, že je to maska.
Mirka Spáčilová napsala, že je škoda, že na rozdíl od Oscarů nemá Český lev kategorii nejlepší maska, protože Klauni by patřili k žhavým favoritům. Souhlasíte?
Určitě bych to Rendovi moc přál.
Jak jste si užil po letech natáčení s vaším dlouholetým hereckým partnerem Oldřichem Kaiserem?
Společně v tom filmu hrajeme jenom ve finále, ale samozřejmě jsme trávili společné chvíle, třeba když jsme natáčeli v Lucembursku.
Tenhle film měl jednu velkou výhodu, scénář jsem měl už dva roky před natáčením. Tehdy jsme se nad ním sešli s Viktorem Taušem, Borisem Hybnerem, Petrem Jarchovským a Oldou Kaiserem v hotelu u Máchova jezera. Byli jsme tam asi dva dny a probírali to stránku po stránce a říkali si k tomu různé nápady a připomínky, které se pak promítly do další verze scénáře. Svou postavu jsem tak znal už dva roky předtím, to bylo skvělé, protože to se povede málokdy.
Líbil se vám scénář hned?
Myslím, že ten příběh je opravdu silný. Mně se to líbilo od prvního přečtení.
Neplánujete s Oldřichem Kaiserem nějaký další projekt?
Hráli jsme spolu ještě v jednom filmu, je to pohádka, kterou napsal Zdeněk Svěrák a natáčí jeho syn Honza, ale tam jsme se nepotkali vůbec. A ještě něco máme v plánu, ale je to teprve v zárodku, takže o tom nechci mluvit.
Jste velcí přátelé? Podle toho, co máte spolu pracovně za sebou, to vypadá, že ano, ale zdání často klame?
Tady v tom neklame. Mám takovou povahu, že s člověkem, s kterým bych nebyl v takovémto kontaktu a vztahu, bych okolo třiceti let pracovat nemohl.
Klauni (zdroj: ČT24)
V Klaunech hrajete Viktora, jaký je Viktor?
Je to člověk, který má v sobě trpkost, zášť, chvílemi zlobu, ale zároveň má srdce. Má trápení, protože se musí starat o svou nemocnou ženu, není to žádná legrace, protože má Alzheimerovu nemoc. Je to tedy člověk různě zmítaný. Proto jsem si říkal, proč má být tak otylý, a bylo mi vysvětleno, že se pořád cpe, aby v sobě potlačil deprese z toho všeho, je to vlastně jeho choroba. Ale je to také gurmán, vaří tam perkelt. V tom filmu ale není nikdo ani dobrý, ani špatný. Takový je život, takoví jsou lidé.
Ve filmu jste měl po boku spoustu zahraničních kolegů. Jak se vám s nimi na place hrálo? Byly nějaké jazykové bariéry? Slyšela jsem, že jste si s Oldřichem Kaiserem vymysleli vlastní řeč.
S Didierem Flamandem, s francouzským hercem, který hraje třetího klauna, jsme se viděli už v létě, před natáčením. Přijel do Prahy, viděli jsme se asi deset minut a s Oldou Kaiserem jsme začali hrát a mluvit nesmyslnou francouzštinou, on to okamžitě pochopil a začal také hrát, takže jsem se tak domlouvali. Všichni na nás koukali jako na blázny, když jsme takto rozvedli debatu a pak trvala třeba deset minut! Byl to ohromně vlídný, milý a báječný a hravý člověk.
Abyste to měl ještě složitější, vaší filmovou partnerkou byla finská hvězda Kati Outinen. Jaká byla spolupráce s ní?
Především je to vynikající herečka a vesměs skromná paní, ale ve Finsku je velká hvězda. Práce s ní byla krásná, samozřejmě uměla anglicky, ale měla oproti Didierovi situaci o trochu snazší, protože ve filmu moc nemluví. Všechny věty se ale naučila a pak to dokonce nadabovala, protože jak byla jakoby nemocná její přízvuk v tom fungoval. Hlavně hraje očima; když se na vás podívá, okamžitě navodíte kontakt. Jinak jsme spolu mluvili trochu anglicky a hlavně nám překládal Viktor Tauš, protože umí jazyky. Byla pak s námi v Ypsilonce na Prodané nevěstě a na společné večeři se štábem a i tam jsme si moc hezky s Kati povídali díky Viktorovi a Evě Jeníčkové, která umí dokonale anglicky.
Když mluvila s vámi, měla také vlastní jazyk, protože vím, že vás chválila slovem „schwein“, což znamenalo „výborně“?
To znamená něco jako prase, ne? No, tak finština je velmi složitý jazyk, to vůbec není jednoduché! Ale to snad o mně neřekla? To jsem tedy nečekal…
Mohl jste zasahovat do scénáře? Jsou některé repliky vaše vlastní?
Nevím, jestli repliky, ale možná nějaké situace, třeba když sním ve filmu cigaretu, to vzniklo někdy na zájezdu s Ypsilonkou a od té doby to občas předvádím jako takovou etudu. Taky jsem to předváděl u Máchova jezera a zalíbilo se to Borisovi Hybnerovi i Jarchovskému a Viktorovi Taušovi a použilo se to do filmu.
V Ypsilonce hrajete přes čtyřicet sezón, neznáte hry jako Rusalka a další, ve kterých hrajete více než deset let, už i pozpátku?
Trochu jo. U takovýchto her, Prodaná nevěsta má už přes čtyři sta repríz, hrozí nebezpečí jakéhosi mechanismu. Vždy když jdu na jeviště si musím říkat, ať je to jako poprvé. Také je pravda, že pokaždé přijde jiné publikum a pokaždé přinese jinou náladu. Ale třeba zrovna Prodanou nevěstu hrajeme všichni rádi, to představení má i po tolika reprízách stále energii přenosnou do publika.
Přišla na vás v Ypsilonce někdy klasická ponorková nemoc?
Když jsme ještě jezdili hostovat do Prahy z Liberce, byli jsme vzácní a divadlo bylo na vrcholu a vždycky bylo narváno, Praha se na nás těšila. Ale koncem sedmdesátých let jsme tady zakotvili a najednou jsme nevěděli, jak se posunout dál. Nebyla to snad krize, jen jsme nevěděli, kudy to vzít. Odstartovala to hra Honzy Šmída Voni jsou hodnej chlapec, což byla krásná hra o Jaroslavu Haškovi a české nátuře. I tak přísný režisér, jako byl Miroslav Macháček, přišel do šatny a řekl, hluboce se vám klaním za tuto krásnou inscenaci. A pak to byla éra slavných inscenací na konci totality, jako byl Sebevrah, Matěj Poctivý, Vosková figura.
Jsme v České televizi, takže nemohu nezmínit Studio Kamarád. Zajímalo by mne jestli někdy s Helem (Otou Jirákem) jdete na pivo?
To ne, tam je zásadní problém, že Ota Jirák má auto, protože on nebydlí v Praze, a já zase běžím hned po dabování do divadla. Ale před mnoha a mnoha lety jsme s loutkáři a Jů a Helem párkrát vyrazili po republice s programem pro děti (jinak byly naše hlasy nahrané na magnetofonu). Tým loutkářů je přitom téměř neměnný, Irena Prachařová, Jarda Vidlař a další, a jsou to báječní lidé. Tím, že jsou skryti za tou loutkou, tak mnozí neví, jak vypadají, ale jsou to ohromní profesionálové a báječní lidé s velkým smyslem pro humor. Strašně si jich vážím. Je to krásná a letitá práce, dělám to přes pětatřicet let, to je opravdu hodně.
(redakčně kráceno)
Vydáno pod