Historie rybníkářství sahá daleko za 15. a 16. století, s kterým si budování rybničních děl především spojujeme. První rybníky vznikaly už tisíce let před naším letopočtem v Číně, stavěli je staří Římané, teprve pak až křesťanská Evropa. Vrcholný středověk přinesl zlatou éru rybníkářství, co se obchodu týče, začátek novověku zase impozantní stavební díla a zcela nové podmanění krajiny. V následujících staletích se to bude opakovat, i když ne tak docela, při stavbě obrovských přehrad. Rybníkářství coby obchodní a budovatelské odvětví však kvůli nerentabilitě, válkám nebo prostému nedostatku orné půdy však svou zlatou epochu zatím nezopakovalo.
Už se ty rybníky nahání
O historii rybníkářství nejen na našem území spolu v pořadu Historie.cs z 21. prosince diskutovali rybníkář, nakladatel a spisovatel Miroslav Hule, lesník Jiří Křivánek z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR a historik Petr Vorel z filozofické fakulty Univerzity Pardubice. Pořadem provázel Vladimír Kučera.
Nejsem ani rybníkář, ani rybář, neznám rybníky, akorát z koupání. Jak lidé vůbec došli k tomu, že by měli budovat rybníky a odkud to vzniklo? Říká se, že rybníky stavěli již staří Římané…
Křivánek: Historie rybníků je podstatně starší než Římané. První rybníky nebo nádrže, které rybníky připomínaly, už se stavěly v Asii asi před 2.500 lety před naším letopočtem v Číně. Některé nádrže byly i v Přední Asii (Palestině, Izraeli). Jak postupem času docházelo k určitým přesunům obyvatel a k výbojům v rámci svaté války a podobně, získávala se určitá vize o tom, co kde jinde funguje. Tyto zkušenosti se pak přinášely na naše území.
Prvotní rybníky nebyly ovšem orientované na chov ryb. Byly to náhodné záležitosti, které většinou souvisely s přehrazením vodního toku za jiným účelem – buď zvýšení hladiny vody, zajištění vody pro závlahu nebo obyvatele nebo pro věci, které se týkaly hornické činnosti a podobně.
zoolog Jiří Šebestian z Prácheňského muzea v Písku:
Rybník Řežabinec je vodní hladinou od třetihor, kdy tady bylo jezero nebo meandr řeky Otavy, která je asi kilometr severně. Člověk tady sídlil už v době kamenné, dokonce tu pravděpodobně byla obchodní stezka a velká pazourková dílna, od které se v době kamenné pazourky rozvážely do širokého okolí. Samotný rybník byl založen v roce 1530 Kryštofem ze Švamberka, který byl tenkrát pánem na Zvíkově. Zaplavil totiž i pozemky jiných sedláků, takže docházelo k soudním sporům, a právě díky záznamům o nich víme, že kdy byl rybník přesně založen.
Kdy se začaly u nás stavět rybníky?
Hule: Podstatná byla intuice lidí, kteří přišli do nového prostředí. To znamená, museli se s ním nějak identifikovat, museli mít empatii, co z toho vlastně mohou mít. První, co je napadalo, byla meliorace. Tedy jak na úkor vody ovládnout území, které chtěli osídlit.
Vorel: To je vrstva mnohem mladší než je samotný vznik rybníků, jenže z nejstarší vrstvy žádné přesné zprávy o rybnících nemáme. Lze předpokládat, že naši dávní prapředci, pro které byly vodní toky a ryby jedním z podstatných zdrojů obživy, to s vodou uměli a dokázali využívat třeba starých říčních ramen k pěstování ryb. Nakonec první písemné zprávy, které máme z vrcholného středověku, už rybníky zmiňují.
Kdy se začali chovat vánoční kapři? Tedy kapři vůbec. Nebo chovat. Ryby se chovají?
Křivánek: Historie toho štědrovečerního kapra je daleko delší, protože kapr sem přišel z Asie, a to v souvislosti s Římany. Jak jejich legie postupovaly vytvářely provincie, přinášely si věci, které nezbytně k životu potřebovaly, a to byly i ty rybníky a kapr. Kapr k nám tak v souvislosti s kolonizací našeho území přišel kolem 10. století. (Tehdy tady byl pohraniční hvozd, vysoká lesnatost a málo zemědělské půdy. A získat půdu šlo jednak klučením lesa, jednak využíváním mokřadů, které nebyly porostlé lesem.) Ryba byla postní jídlo, takže kapr byl součástí jídelníčku různých církevních řádů, které se, i s podporou panovníka, podílely na kolonizaci. První velké záměrné chování kapra pak můžeme dát do souvislosti s mnišskými řády, které sem přišly. Ať už to byli augustiniáni, cisterciáci, ale bylo jich vícero.
zoolog Jiří Šebestian z Prácheňského muzea v Písku:
Jedním z dalších příkladů píseckých rybníků jsou lesní romantické rybníky, jako je například rybník Němec. Tedy rybník hodně zastíněný, je v něm studená voda, daleko studenější než v ostatních rybnících, také je poměrně hluboký. O tomto rybníku se říká, že byl založen kolem 18. století. Podle posledních pylových analýz to vypadá, že tady byl již ve 14. století rybník, který se letnil, protože se tam střídají pyly z léta a z doby sucha. A dalším dokladem je ostrůvek v rybníce, o kterém je již dnes jasné, že je to zbytek středověké tvrze ze 14., 15. století. Není ovšem jasné, jestli nejprve vznikla tvrz, anebo ostrůvek.
A kde se u nás začaly vytvářet rybniční soustavy? Většina lidí má zafixováno, že to bylo v jižních Čechách, ale prý tomu tak nebylo?
Vorel: Budování velkých soustav vyžadovalo zvláštní podmínku, a to bylo stabilní politické prostředí. Jakmile se vedly války, nemělo smysl něco takového budovat. Jednak to bylo nákladné z technického hlediska, a pokud už vznikla velká soustava, měla smysl pouze tehdy, bylo-li zajištěno odbytiště pro ryby.
První větší systémy rybníků se začaly budovat až v polovině 14. století za vrcholné vlády Lucemburků, to první vlna, kdy existovala dlouhodobá politická stabilita v řádu několika desetiletí. Druhá vlna budování soustav (to, co už známe v podobě fyzicky dochovaných soustav nebo jejich zbytků v podobě rybníků navzájem propojených kanály) je skutečně až konec 15. a první třetina 16. století.
Ale kde tedy byly ty první?
Vorel: Je to oblast velkých říčních niv, Polabí a jižní Čechy. Tam to na přelomu 15. a 16. století probíhalo ve stejné době a každopádně víme, že některé zkušenosti byly přenášeny z jedné oblasti do druhé. Někteří z těch stavitelů působili paralelně tam i onde, protože to nakonec není daleko.
Které postavy byly u nás významné?
Hule: Pardubicko a Poděbradsko, tam byly první soustavy, které čítaly stovky rybníků, propojené u Bohdanče excelentním Opatovickým kanálem. Základní škola pro velké rybníkáře byla v tomto regionu. Ostatně roku 1490 zakládal rybník Bezdrev sám Pernštejn, který se dostal na Hlubokou na dvacet pět let se svými syny. Od Pernštejnů (z Poděbrad nebo Kolína) přišel Štěpánek, Řehoř Skalda, učitel Krčínův, přišel Mikuláš Ota z Malešova z Kutné Hory, Krčín z Kolína. A právě u Pernštejnů začala první literatura o chovu ryb, takzvané škardky, které psal pro upamatování budoucích starý Pernštejn, ale i jeho synové Jan a Vojtěch. A do toho už nakukoval famózní Dubravius z Olomouce, který potom sestavil úžasnou knížku O rybnících a rybách v nich žijících. A nemůžu opomenout nejznamenitější soustavu na světě, a to je třeboňská rybniční soustava, budovaná Štěpánkem z Netolic, z první čtvrtiny 16. století, která je osmým divem světa.
Křivánek: Trošku se zapomíná na Moravu. Jako český fenomén řada lidí chápe jenom jihočeské rybníky. Ale Pernštejnové přišli z Moravy a měli vazbu na Moravu. A na Moravě byly i jiné osvícené šlechtické rody, třeba Lichtenštejnové. Takže tam poměrně brzy vznikaly velké rybniční soustavy, například kolem Mikulova, Lednice, nebo Újezdu u Brna. Byly to soustavy tovačovských rybníků. A nahoře u Lutyně, Dětmarovic, byly také obrovské soustavy rybníků. Na tyto lokality nesmíme zapomínat.
Tady padlo krátce famózní Dubravius. Čím byl tak famózní?
Vorel: Především tím, že publikoval know-how. Do té doby byly u většiny oborů ty znalosti přenášené osobním kontaktem, a tady jsme už ve fázi, kdy byl knihtisk relativně dostupný, ale bylo nutné ty informace dát do písemné podoby a publikovat je. V jeho první práci je shrnuta podstata, jak se mají ryby chovat, tři úrovně rybníků, ale mezi řádky je návod, jak je to důležité i z ekonomického hlediska. To navzdory faktu, že dílo vzniklo v době, kdy byla ekonomická role rybníkářství jako hnacího motoru ekonomiky pozdního středověku za svým zenitem. Ačkoliv je hlavní éra rybníkářství spojována s Krčínem v jižních Čechách, ve skutečnosti to bylo vysloveně úpadkové období ryby už tolik nenesly. Doba, kdy se do stavby rybníků a velkých rybničních soustav investovaly velké peníze a přinášelo to vysoký zisk, byla především na konci 15. a v první čtvrtině 16. století. Pak začali rybníky stavět všichni a ryb byl na trhu přebytek, cena začala stagnovat.
Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, proč je tak vyhlášenou postavou? Proč se spojil s ďáblem, aby vybudoval rybníky a já nevím, co všechno…
Hule: Krčín byl nejvíc vidět. Mnoho lidí ho spojuje jenom se stavbou rybníků, ale jeho osobnost je všestranná. Dnešním jazykem, byl to vynikající manažer. Odborník v mnoha oborech, počínaje pivovarnictvím, přes zpracovatelský průmysl zemědělských komodit až po těžbu rud. Rybníkář je pouze to, co bylo nejvíc vidět, zejména v konci, kdy končil u Rožmberků a postavil největší český rybník, to české „moře“, rybník Rožmberk.
Vy jste naznačil, že oral s čertem nebo čert oral s ním. Velké osobnosti přitahují i za svého života velkou nevoli, některé osobnosti dokonce i po smrti. Za jeho života se vůbec nedivím, byl to velice důsledný služebník předposledního Rožmberka Viléma, s Petrem Vokem se moc nepopasoval. A skutečně, jak říká kronikář Březan, archivář rožmberský, dnem i nocí hledal způsoby, kterak vše zlepšit…
režisér a spisovatel Václav Křístek:
Krčín byl alchymista, pravděpodobně to byl alfa samec, i když tehdy se tomu ještě tak neříkalo. Dokázal prosadit svou vůli, a to muselo lidi, kteří byli tehdy pod jeho knutou trošku rozčilovat, protože jim měnil jejich svět. Když Čechům někdo mění jejich svět, jsou z toho nervózní. On byl třeba schopen kvůli Nevděku, dnešní rybník Svět, zničit dvě předměstí, z nichž jedno tehdy ještě svítilo novotou (bylo znovu postaveno po požáru krátce předtím). Kvůli Rožmberku nechal zbořit několik vesnic. Dělal dílo, kterému lidi nerozuměli, byl schopen ovládnout síly vody. Kdo někdy zkusil trošku upravovat potok, ví, že voda si nedá poroučet, a pokud si dá poroučet, tak se jí musí strašně dobře rozumět. To byly znalosti, které tehdy moc lidí nemělo. On těm poddaným měnil život a navíc je nutil k práci, což Češi také zrovna nemilují.
Historie.cs - Už se rybník nahání (zdroj: ČT24)
Hule: Prameny jsou u Václava Březana. Když se podíváme na rybní robotu, na profesionalitu rybářů, na obchod s rybou a tak dále, nebyla to věc nahodilá, byla to promyšlená ekonomika. Pro krásu krajiny se nedělalo nic, bylo to pro peníze.
Trošku bych prodloužil rentabilitu trhu s rybou. Přece jen to šlo až do éry Krčínovy, protože Štěpánek udělal základ a pak se to posunulo tam. Jenom pro ilustraci, zisky nebo výnosy z ryb na Třeboňsku byly ročně asi 40.000 grošů, což stačilo na úroky za nějakou část panství nebo dominia. Výnosy z ryb na Třeboňsku byly ty největší. Jinde byly daleko zajímavější výnosy z piva nebo z obilí nebo z tehdy rozsáhlé živočišné výroby.
V rybářství nebyl takový technologický vývoj jako u ostatních oborů…
Vorel: Spíš došlo k přehlcení trhu. Další věc je, že po roce 1547, kdy byly zkonfiskované městské majetky, se trošku narušily systémy vývozu ryb z velkých oblastí. Přitom šlo o složitý mechanismus, u velkých rybníků bylo přesně nasmlouváno, který kupec přijede, kolik si odebere, dokonce měli dvojí ceny ryb. Ty, které byly předem objednané, byly levnější a ty, které se prodávaly přímo, byly dražší. Tedy jako dnes.
Hule: Třeba pasovská nebo salcburská diecéze měla objednány ryby z rybníku Svět nebo z Bošelce, a tak se řeklo, 70 džberů jde na Pasov, další na Vídeň nebo do Zahlova nebo do Freidstatu. Ryby se vozily v lejtách, v sudech, nebo také „suché“, na vlhké slámě. Mimochodem export české ryby byl v té době stejný jako dnes, půlka produkce se vyvezla. Odtud rentabilita rybničních staveb a potom obrovská údržba, která stála velké peníze.
zoolog Jiří Šebestian z Prácheňského muzea v Písku:
Po roce 1800 se i na jihu Čech zrušila velká spousta rybníků právě proto, že bylo drahé obilí, a vyplatilo se spíš pěstovat obilí nebo vytvářet louky, takže spousta rybníků byla rozparcelována na louky a pole. Jedním z nich je třeba více než padesátihektarový Nešovský rybník. Ještě na císařském mapování z roku 1764 můžete rybník nalézt. Na dně tohoto neobnoveného rybníka zůstává pořád ještě zamokřená louka, teče tady i potok, je tady spousta mokřadní vegetace, což nemají rádi zemědělci, protože jednak tady zapadají, jednak leckdy se nedá sekat po deštích a tráva tady zůstane. Pro nás biology je to ale nejlepší, co může být, protože tady je řada mokřadní fauny i flóry. Například pták chřástal polní, který široko daleko není, až na tyto vlhké louky, což je jeho pravý biotop, na kterém se vždycky vyskytoval, tady je k zastižení pořád.
Když si představím poklidnou selskou krajinu, ve východních nebo v jižních Čechách, dokonce na Moravě, jak se lidi lopotí v potu tváře na polích, a najednou do toho vtrhne ta rybníkářská banda, která jim tam začne stavět rybníky a chová se zcela jinak, než jak je na konzervativním venkově zaběhnuto. Jak fungovaly, tyto sociální vztahy?
Křivánek: Bylo to asi tak, jako je to dnes. Když se dělala velká stavba, bylo to spojené s náborem pracovních sil. Na jedné straně byli kvalifikovaní rybníkáři, mistři, a pak se v závislosti na velikosti stavby najímali další lidé, byť třeba s pofiderní minulostí. Pokud se takto soustředili na jednom místě, mohlo docházet k určitým třenicím s místním obyvatelstvem. V minulosti to můžeme dosledovat u všech podobných staveb, třeba když se budovaly přehrady nebo cokoli. Pokud tam byly nějaké ubytovací kapacity, kde se soustřeďovali tito lidé, brigádníci nebo různí dělníci, vždycky s tím byly spojené určité problémy, které mohly vyústit i v násilí nebo v narušení poklidného životního pořádku.
Křivánek: Souvisely s tím také přesuny poddaných. Vrchnosti poddané potřebovali, takže to nebylo nějaké vyhánění z půdy jako kvůli ovcím v Anglii. Tady jim půdu nahrazovali, vesnice se přesouvaly na jiná místa vhodnější, nebo dostávali peněžní náhradu.
Čili jak si stěžujeme, že přehrady zaplavily nějakou vesnici, to bylo vždycky?
Vorel: Samozřejmě, to bylo běžné. Pro poddané to mohlo být i výhodné, protože mohli dostat lepší grunt. Přítěží mohly být pracovní povinnosti s tím spojené. Pokud se stavěly velké rybníky, bylo potřeba ohromné množství materiálu a k tomu vrchnosti využívaly robotní práci. To, jak se to platilo, je otázka. Máme doklad zmiňovaného Viléma z Pernštejna, který ve své poslední vůli nabádá syny, že když budou stavět rybníky, mají těm poddaným, kteří vozí fůry hlíny a kamení, platit. Z toho logicky vyplývá, že zvykem bylo neplatit.
Hule: Nemůžu si pomoci, to je třídně pojatá literatura, Mařánka a tak dále. Jenom když vezmu pohádku o Rožmberku. Když to tam chtěl Krčín postavit, bylo to na šest let a najal 800 lidí. Třeboň tehdy měla 1.500 obyvatel včetně kojenců. Nemohl přitom sáhnout do dvorů a vzít čeládku a nahnat ji tam, zrovna tak nemohl najmout nějaká nemehla, která by krvavě platil. Protože robotníci nebo dělníci na tom rybníku měli asi dvakrát tak velké platy, ti nejhloupější brali jeden až tři groše a ti, co uměli řemesla nebo jezdili povozem, brali od šesti do devíti grošů. (Kapr byl za groš, kopa vajec také, holínky byly za 70 grošů.)
Když se ale dělalo výběrové řízení na stavbu Rožmberka, přišel předák s houfcem rybníkářů a ručil za ně. Houfec měl 20 až 40 lidí, ale násobeno jeho rodinou, tedy třikrát, o to se musela vrchnost postarat. Naturálie, pracovní pivo a mzdu a tak dále, která musela vystačit pro rodinu, protože jíst museli i v zimě. To byly obrovské náklady.
Pravda je, že mezi nimi byla chasa zlolajná; těžká práce nese změnu naturelu. Jsou také známy případy, kdy došlo mezi rybníkáři na exekuce, ale vrchnost se bránila. Respektive zemský sněm stanovil, že rybníkáři mají mít fedrovní listy, takže Rožmberkové byli povinni do čtrnácti dnů zapsat, že u nich ten a ten pracovní knížku, že je u nich zaměstnán. Zákon zemského sněmu pak vrchnost pokutoval, pokud takovýto zápis neudělala. Jediná rybní robota byla u nás třeba na stavbu Zlaté stoky – protože to byla obecně prospěšná vodoteč, všechny vesnice a sedláci museli robotovat.
Rybníkářství krajině přineslo řadu výhod, nejen tu meliorační nebo vodohospodářskou, ale logicky se musela zlepšit i doprava. Když se stavějí rybníky, musí se přece myslet na cesty?
Křivánek: Určitě. V souvislosti s tím, jak se rozvíjelo rybníkářství, jak se rozvíjel obchod, se rozvíjela i síť cest. A pokud se nějak zkonsolidovala a byla využitelná, tak byla využitelná i pro jiná odvětví.
Vorel: Rybniční hráze sloužily jako komunikace, což je v mnoha případech dodnes patrné. Třeba na Pardubicku, funguje značná část mohutných čelních hrází jako silniční náspy.
Krajina byla předtím často neschůdná, často šlo o oblasti říčních niv, mokřady. Na Pardubicku stavby některých rybníků a přehrazení koryt některých širokých potoků vtékajících do Železných hor směrem k Labi změnily zcela komunikační spojení. Třeba od východu se na Prahu jezdilo jinudy, třeba přes Chrudim, směr na Pardubice podél Labe vznikl až ve 20. letech 16. století. Do té doby to bylo neprůjezdné.
Takže ekonomická výhoda, dopravní, vodohospodářská…
Hule: Ještě je to výhoda urbanistická. Krajinná mozaika, co se týká třeba Třeboňska, se dodnes změnila asi jen o čtyři procenta. To, co jsme na vrcholu renesance na konci 16. století, zdědili po rybníkářích, tam máme dodnes.
Vorel: Zajímavé téma samo o sobě je, jak krajina vypadala před těmi rybníky. Společně to řeší historici a přírodovědci. Ty změny přinesly totiž zásadní rozdíly v podobě krajiny. Ať jde o vytváření kanálů pro napájení rybníků, protože ty nemohly být napájeny přímo z velkých řek. Nebo napřimování vodních toků – v oblastech intenzivního rybničního hospodaření máme málokde zachovány původní vodoteče.
Osobně znám jediný takový úsek z Pardubicka, který je dlouhý asi dva kilometry. Jde o potok (který byl hranicí mezi dvěma velkými panstvími, takže se tam nedalo stavět) v nížinných lukách, který meandruje (meandry jsou několik metrů veliké), a to je vlastně původní podoba. Tento případ souvisí s činností známého rybníkáře, Kunáta Dobřenského z Dobřenic, projektanta šlechtického původu, který působil na konci 15. a v první čtvrtině 16. století ve službách naprosté většiny českých šlechticů, jak Pernštejnů, tak Rožmberků a dalších, v roce 1513 stavěl Opatovický kanál. Tento pán si postavil na svém panství malou rybniční soustavu, a když ty rybníky zanikly, krajina se po letech vrátila do původní podoby. Teď je to přírodní rezervace, Meandry Struhy, kde plocha opuštěných rybníků a jedné opuštěné vesnice porostla znovu lužním lesem.
zoolog Jiří Šebestian z Prácheňského muzea v Písku:
V jižních Čechách, které jsou u nás nejproslulejší rybníkářskou oblastí, v současnosti byla obnovena jedna čtvrtina rybníků proti původnímu počtu, který tady byl, a to jsou jižní Čechy krajinou, kde se rybníky obnovovaly nejvíc v republice. Když se řekne jižní Čechy, každý si představí rybníky, Třeboňsko, maximálně Českobudějovicko, ale v jižních Čechách nejsou jen tyto známé soustavy. Vedle vodňanských, protivínských rybníků jsou to i písecké rybníky.
Město Písek mělo v době největší slávy téměř stovku rybníků ve svém vlastnictví, v současnosti jich je kolem padesáti. Téměř všechny rybníky na Písecku, kromě těch lesních, jsou mělké, velmi teplé, ve kterých se rybám velmi dobře daří a jsou na chov kapra ideální. Hloubka u hráze bývá kolem dvou tří metrů, ale většina plochy rybníka mívá hloubku kolem půl metru, maximálně metru.
Hule: Na samém konci 16. století tady bylo asi 180.000 hektarů rybníků nebo nádrží, rybníků jsme napočítali asi 76.000. Úbytek se svádí na třicetiletou válku, josefínský katastr a tak dále, ale dramatický skok začal až v první třetině 19. století s industrializací nebo s velkým atakem na zemědělské plodiny. Viz cukrovka, cukrovar Kralupy roku 1800 a tak dále. Najednou nebyla vhodná půda, tak se skočilo na rybníky. V Polabí to bylo strašné. Ten atak byl i na Třeboňsku, ale tam se zjistilo, že půda není dobrá ani pro kosu, ani pro zub dobytčete, abych citoval klasika Šustu, tak se to vrátilo na rybníky.
Jak to postupovalo? Když se rybníky vysušily, aby to byl orná půda, tam najednou chyběly louky. Protože chyběly louky, začaly se tříbit ve velkém lesy. A došlo k tak dramatické situaci, že najednou byly vodní plochy na polovině. Jestliže na konci 16. století bylo 180.000 hektarů rybníků, tak potom počítáme plochu asi na půlku. To je velmi dramatické. Ubyly také lesy. A odsud začíná naše úzkost před velkými vodami.
Dnes nám chybí na retenci velkých vod asi jedna miliarda kubíků retenčního prostoru v nádržích. Je už jedno, jestli si vybereme přehrady, nebo rybniční nádrže, které mají víceúčelový smysl. Tento nedostatek v rozkolísanosti průtoků a retenci vod byla nastartována v první třetině 19. století. A my jsme to ještě prodloužili, zejména v posledních padesáti letech, když jsme meliorovali krajinu. Třeboňsko je toho strašným obrazem. Nakonec přichází příměstské oblasti, jen kolem Prahy je tolik ploch, po kterých to jenom steče. Takže jestli povodeň roku 2006 začala na středních tocích, je jen logické, že to nepřišlo s tajícím sněhem, ale přišlo to z vnitrozemí.
Křivánek: Vztah les-rybníky je velice důležitý. Právě v tomto období vlády Marie Terezie a potom následně za Josefa II. došlo k tomu nepoměru. I v té době byly lesy velice zdevastované. Když si vezmete třeba Kosárkovy obrazy z té doby, to je jen bída a utrpení našich lesů. Tady pak nastal problém hydrické záležitosti, díky čemuž vznikl i zemský zákoník a patent, který vydala Marie Terezie ve vztahu k lesům. Na tom je ta vzájemná propojenost vodního prostředí a lesa dobře vidět.
Vorel: Ještě v 16. a 17. století byly ceny potravin vyšší ve srovnání s jakýmikoli jinými komoditami, takže pro ně ochrana nějakých bažin neměla smysl, pro ně to byl zdroj obživy. Rybník přinášel potravu a ta byl velmi drahá, to byla priorita.
Ano, a kvůli tomu mordovali kormorány, a my už je nemordujeme?
Hule: Škody na rybách, kormoráni, volavky, jsou zpracované a byly marginální. Škody byly úplně odjinud, z lidské nouze. Třeba jenom za válek, husité vyrumovali rybníky, prokopali hráz a dole pod ní do sítí nalovili, co bylo. Třicetiletá válka bylo to samé. Pobertové v třicetileté válce byli takoví chudáci, že když se dostali najednou k rybám, nandali si je třeba do studní nebo do krechtu, a pak z toho hynuli. To se opírám o údaje Viléma Slavaty, který vydal nějaké instrukce, jak se má zasahovat proti pytlákům.
Křivánek: Useknutí ruky, odnětí nějaké tělesné části, ucha, nosu, vydloubnutí oka a podobně.
Hule: O Krčínovi se také říkalo, že když byl na rybníkáře naštvaný, nechal svěšet a s rybou na krku. Na ty exekuce byly soudy, to Krčín nemohl přijít a říct, toho a toho… To nejde. František Heřmánek, excelentní spisovatel, píše o vypíchnutých očích, usekaných rukou a tak dále. Ale to už není v kronikách, v seriózních historických pramenech.
Pánové, tento pořad je vlastně vánoční, takže o rybnících mluvíme především kvůli hlavnímu občanovi rybníka, což je kapr obecný. Je to kapr obecný, cyprinus carpio. Jak se kapr vlastně stal vánoční rybou?
Křivánek: Tradice vánočního kapra je někdy z 18. století. Nedělal se smažený s bramborovým salátem, ale většinou se na sladko, tedy na černo – vařil se s povidly, švestkami, mandlemi a podobnými dalšími přísadami, často několik dní dopředu, aby se chuť patřičně rozležela. Smaženého kapra údajně poprvé připravila Magdalena Dobromila Rettigová v roce 1895 a zanesla ho do svých kulinářských předpisů, ale ne jako vánoční jídlo. Jako takové se smažený kapr uvádí od roku 1924 a jako tradiční jídlo vánoční až někdy od 50. let. Do doby, než se kapr začal smažit, se ryba většinou pekla nebo vařila a většinou se připravovala na sladko.
Takže vánoční kapr je tradice nepříliš stará?
Hule: Podívejte se, ichtyologie a ichtys jako ryba je z řeckého Iesus Christos Theos Hyos Sótér, Ježíš Kristus, Syn a spasitel. Ryba byla vždycky symbolem křesťanství. Ryba je také postní jídlo.
Vorel: Tady padla zmínka o partách rybníkářů, jaká to byla sebranka a podobně. To byly stovky lidí, a kde najednou skončili? Pohltila je armáda. Čeští rybníkáři byli v polovině 16. století velmi vyhledávanou skupinou, která působila jako ženisté. Nejvýraznější stažení rybníkářských part z Čech nastalo v letech 1546, 1547, když císař Karel V. táhl do říše a ke svému vojsku potřeboval k dobývání pevností specialisty. Tehdy stáhl 3.000 českých rybníkářů najednou a vytvořil ohromné ženijní vojsko, které pak v dlouhých válkách v říši fungovalo až do poloviny 50. let. I to bude možná jeden z důvodů, proč v té době nastává přelom v rybníkářství.
Hule: To je pro mě úplná novinka… Máte pravdu. Štěpánek zemřel roku 1539 a po něm najednou není pokračovatelů, ale jsou rybníkáři, kteří chtějí dělat rybníky. A nastojte, že poptávka po českých rybníkářích byla u Viléma Oranžského v Niederlandu, dokonce ještě v Hispánsku. Takže tlupy našich rybníkářů putovaly na západ a budovaly tam ty obrovské hráze, které lemují moře a za kterými jsou ty poldry. Je to území Kerkimer a Herkimer. A ti samí rybníkáři se pak vrátili, aby tady budovali hráze u Krčínových kolosů.
(redakčně kráceno)