Jede poštovský pán

Poštovní služby jsou fenomén, který doprovází lidstvo dlouhá tisíciletí. Pochopitelně se měnila jeho forma, objem služeb, důležitost a především dostupnost. Na konci středověku byla pošta privilegiem šlechty a společenské elity, na konci 19. století masovou komunikační sítí, která byla dostupná prakticky komukoliv. Zběsilý vývoj poštovních služeb zastavila až informační revoluce v podobě internetu.

O historii pošty spolu v Historii.cs z 25. ledna diskutovali historik Jan Kramář z Poštovního muzea, bývalý ředitel Poštovního muzea Jan Galuška a historik Milan Hlavačka z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a Historického ústavu AV ČR. Pořadem provázel publicista Vladimír Kučera.

„Jede, jede, poštovský panáček, jede, jede, poštovský pán. Vpředu má trubičku, vzadu má truhličku, jede, jede, do Rokycan.“ Proč právě do Rokycan?
Kramář: VRokycanech byla jedna z důležitých poštovních stanic na jedné z nejdůležitějších poštovních tratí v tehdejších českých zemích. Byla to vlastně druhá nejdůležitější trať, která vedla z Prahy přes Plzeň a Klenčí dále do Řezna. Mám za to, že ten lidový umělec nebo skladatel si Rokycany vybral proto, že mu to pasovalo do té písničky.

Jak vůbec začala pošta?
Kramář: Ty nejstarší počátky pošty můžeme nalézt ve staré Číně, ve starověké Asýrii a Persii. Potom u Ptolemaiovců v Egyptě, od kterých to převzali Římané, když Augustus dobyl v roce 30 před Kristem Egypt.
Pošta se rozvíjela, původně to byli jenom běžci nebo pěší poslové. Postupně poštovní vozy a jízdní poslové, ale to byla pošta hlavně pro císaře a pro elity. Veřejnost k nim běžně přístup neměla.

Kdy začala fungovat pošta jako taková, aspoň předzvěst toho, co už známe jako poštu?
Galuška: V našich zemích po roce 1526 a na podobných principech to fungovalo až do 19. století. Teprve železnice dramaticky a radikálně změnila poštovní přepravu.
Co to vlastně pošta je? Jaká je etymologie slova pošta? V moderní podobě a moderní formě z latiny „posto“ nebo z francouzštiny „post“, stanoviště. Stanoviště vyjadřuje princip poštovních stanic coby stanovišť koní, kde se přepřahalo, ale prováděly různé poštovní úkony. Pošta je státem organizovaný systém přepravy zpráv, to hlavně, ale také přepravy lidí a v pozdějších dobách novověku zcela zásadní dopravní prostředek po celé Evropě. A nejen.
A co to pošta není? Pošta asi nejsou poselské spoje, které byly organizovány ad hoc, případně je organizovaly různé instituce, města, kláštery, v raném středověku a v pozdním středověku také panovníci. Pošta také není doprava zpráv různými formany, obchodníky, pocestnými, studenty a tak dále.

Kramář: Poštovní stanice se zřizovaly v místech, které odpovídaly vzdálenostem, které mohli urazit koně, než se unavili. Hlavní poštovní stanice byly v hlavních zemských městech, ale ty další byly i v malých, vcelku dosti bezvýznamných obcích, kde bylo potřeba vyměnit poštovní koně za nové a udržet náležitou rychlost jízdy.

Hlavačka: Stát a dvůr na sebe nabírá jiné funkce, ke kterým potřebuje další informace, a tak vzniká další a další zahušťování těchto sítí.
Přepřahací stanice, kde se vyměňují koně, byly od sebe tak patnáct kilometrů. Tam pak fungovalo to přepřahací relé: poštovní trubkou dává posel znamení, že se blíží, aby nebylo zdržení, vyvádějí se čerství koně a připravuje se místo ve stájích, kde si odpočinou ti unavení koně stájí a tak pořád dokola. Nám se to zdá jako banální věc, ale pro tehdejší dobu a mentalitu, bylo něco, co takhle pravidelně funguje, naprostým zjevením a zázrakem. V pramenech se to náhle nazývá „ordinari post“ – je to prostě pravidelné, je to tady vždycky, nehledí to na počasí, na čas, na válku, prostě pošta je zjevení.

Kramář: K nejstarším poštovním symbolům patřila trubka. Ta se vyvinula z volských rohů, protože neexistující poštu ve středověku suplovali řezníci. Symbolem zůstala dodnes a samozřejmě, že se tvarově vyvíjela. Používala se pro troubení různých poštovních signálů, které byly v každé zemi předepsány jiné. V Rakousku jich bylo zhruba osm – signály o příjezdu poštovních koní, o počtu a výměně poštovních koní, o přepadení v nebezpečí. Poštovní trubka zůstala symbolem většiny evropských pošt až do dnešních dnů a můžeme ji vidět na poštovních automobilech i jiných dopravních prostředcích, na uniformách.

Galuška: Možná bychom mohli v této souvislosti zmínit fenomenální roli rodiny Taxisů při zrodu moderní evropské pošty. Kořeny rodiny sahají do Itálie, do vesničky, která se jmenuje Cornello dei Tasso. Je severně od Bergama, kousíček od pověstných lázní San Pellegrino. (Tasso znamená italsky jezevec a cornello je roh nebo skalní výběžek atd.) Tato rodina se možná celé století živila jako průvodci cestujících, pocestných, obchodníků (jako další rodiny v tomto kraji na úpatí Alp) přes alpské průsmyky ze severní Itálie do severní Evropy nebo do zaalpských evropských zemí. Rodina Taxisů získala svůj věhlas pravděpodobně již ve 2. polovině 14. století, kdy dokonce založili poselskou společnost. Podobných společností bylo v severní Itálii víc, protože je potřebovala vzrůstající města jako Benátky, Janov, papežský stát, kurie. Taxisové tak navázali blízký vztah s papežskou kurií a osvědčili se jako její poslové, díky čemuž si jich všimli Habsburkové a přijali je do svých služeb.
Už v té 2. polovině 14. století si Taxisové v rámci své poselské společnosti zakládali jakoby archetyp poštovní sítě. Z původních zájezdních hostinců, kde odpočívali ti pěší nebo jízdní poslové, začali vytvářet řetězce. Když se Tassové a posléze Taxisové dostali do habsburských služeb, začali toto všechno využívat a na svém podnikání neuvěřitelně zbohatli. Provozovali poštovnictví posléze v celé habsburské Evropě – kromě Francie, Anglie a skandinávských zemí v podstatě všude.
Podobně ze severní Itálie pochází rodina Párů, která je významná pro historii poštovnictví v našich zemích. Od roku 1622 existovali jako poštmistři v dědičných zemích ze statku Párů, který je také severovýchodně od Milána, také v alpském předhůří.

Podle toho, co jsem pochopil, 17., 18. a 19. století byl takový zlatý věk pošty.Nebo zakládající věk pošty.
Hlavačka: Byl to zlatý věk státní pošty, protože jak jste slyšeli, panovník si najímal službu.

Galuška: Pošta byla lénem.

Hlavačka: To byl královský regál. A vlastně panovník ten regál delegoval zase na někoho, v tomto případě na nějaký šlechtický rod.

kurátor sbírek Poštovního muzea Martin Jahoda:
V pobočce Poštovního muzea ve Vyšším Brodě se nachází nejstarší poštovní vůz používaný pro dopravu osob, takzvaný „kočí vůz“. Tento vůz je pojmenován podle uherské vesnice Koč, kde byl zkonstruován již v polovině 15. století. Název této vesnice se stal základem pro termín v různých evropských jazycích. Německy „Kutsche“ znamená kočár, anglicky „coach“, v češtině je pak přímo pojmenování kočár.
Poštovní doprava osob byla povolena císařem Rudolfem II. na konci 16. století. Tento vůz cestujícím poskytoval určité pohodlí v podobě lavic, které byly zavěšeny na řemenech, takže byly pohyblivé a určitým způsobem mírnily otřesy tehdy velmi špatných silnic.

Galuška: Fenomén pošty spočíval v tom, že vytvořila systém, který jako jediný umožňoval přepravu zpráv a posléze osob na velké vzdálenosti. Neboť v jaké situaci byl člověk v 16., 17. nebo 18. století? Pokud mohl cestovat, byl odsouzen na vlastní prostředky, svého vlastního koně, případně mohl někam dojít pěšky. Kdežto pošta vytvořila systém, který umožňoval předvídaně plánovat cestu a předvídaně plánovat i zasílání zásilek poštou. Nic podobného předtím neexistovalo. Takto to založili ti Taxisové, pošta postavená na pevných pravidlech.

Jaké k tomu pošta používala metody?
Hlavačka: Nejdřív si pronajímala služby, třeba od těch Párů, ale pak se ukazovalo, že pro stát je to tak důležité, že by bylo dobré léno vrátit zpět císaři. Kvůli tomu, že to bylo výnosné, ale aby to také bylo spolehlivé. To se stane v roce 1722, kdy dojde k inkameraci párského léna zpět na císaře a od té chvíle to organizuje císař. A to svými instrukcemi, které neustále nabádají, abyste se mezi sebou chovali slušně, takže to organizovali tak, jak to známe dnes, kdy to záleží hlavně na osobách, které jsou v tom zainteresovány, na jejich spolehlivosti, důvěře.
Pošta je instituce, která funguje na důvěře, proto je tam neustále udržována disciplína personálu. A nešlo jen o personál samotný. Na ordinari post se začala nabalovat někdy před třicetiletou válkou osobní přeprava a bylo to stále zajímavější a stále lukrativnější. Takže bylo třeba disciplinovat i ty osoby, které tu poštu užívají. Stávalo se totiž například, že byl takový nával na poštovní stanici, že to nestačili odbavovat, dlouho se čekalo a mezitím docházelo ke konfliktu mezi čekajícími a těmi, kdo to řídí. Pro tyto případy jsou pak třeba instrukce, že bude-li poštovní úředník napaden, může toto oplatit, německy, odvrátit. Také je tam psáno, že když bude ohrožován třeba kordem, mečem a podobně, je třeba se bránit. Čili pošta byla také obrovská civilizační záležitost.

kurátor sbírek Poštovního muzea Martin Jahoda:
Typizovaný rakouský poštovní dostavník byl využíván ke kratším a středním jízdám a dopravoval jak osoby, tak zásilky. V uzavřené korbě mohl dopravovat až čtyři cestující. A využíván byl též ke slavnostním jízdám, zejména při císařských narozeninách. Vybaven byl stříškou, ohrádkou pro zavazadla, dále šroubovou brzdou, jejíž špalíky byly vedeny na zadní kola. Pro cenné zásilky sloužila schrána pod kozlíkem, která byla uzamykatelná a postilion, poštovní vozka, ji měl pod přímým dohledem.

Kramář: Bezpečnost zásilek byla velmi důležitá a souvisela s celkovou bezpečností na silnicích a cestách. V poštovním voze byl často přítomen kromě postiliona také konduktér, který byl ozbrojen a dohlížel, aby cesta probíhala řádně. V případě přepadení pak měl bránit nejen osoby, ale i svěřené zásilky.

Video Historie.cs - Jede poštovský pán
video

Historie.cs - Jede poštovský pán

Odkud se rekrutovali ti pošťáci a poštovní panáčci?
Kramář: Někteří byli přímo poštovními zaměstnanci, na dekret. Jiní byli na smlouvu a jiní měli pouze velmi volný vztah, to se týkalo poslů nebo postilionů, jejichž vztah k poště byl velmi volný. Postilion byl sice jakoby poštovní zaměstnanec, ale poštmistr si ho najímal skoro jako svého nádeníka. (Taková dohoda o pracovní činnosti. De facto OSVČ.)  Často to byly osoby nespolehlivé, jsou na ně časté stížnosti, aspoň jak můžeme vyčíst z pramenů. Pošta si v tomto asi uvolňovala ruce a snažila se, aby ten vztah nebyl úplně těsný.

Galuška: Správci poštovních stanic se rekrutovali z řad vysloužilých vojáků, protože to bylo lukrativní místo a chtělo to tam někoho státně spolehlivého a osvědčeného. Zajímavý institut byli dědiční poštmistři, který byl rozvíjen po roce 1750. Stát po druhé inkameraci párovského léna v roce 1743 za Marie Terezie hledal cesty, jak ušetřit peníze a co nejvíce vydělat. Čili nejlépe náklady vložit za určitých smluvních podmínek na bedra vybraných lidí, kteří dostali na provozování pošty privilegium a za určité procento ze zisku poštu provozovali. To privilegium pak mohli odkázat svým potomkům, dokonce poštu dědily i jejich vdovy, pokud dědičný poštmistr zemřel dříve než paní milostivá. Provozovat ji ovšem mohly pouze s pomocí kvalifikovaných lidí, kteří složili příslušnou zkoušku.
Byla to velice moderní forma franchisingu, který se dnes uplatňuje běžně u všech možných podniků. Přežívat se začala v 1. polovině 19. století, kdy stát pochopil, že je přeci jen lépe mít všechno pod kontrolou, takže byly ty dědičné pošty postupně vykupovány, nicméně skončily až na začátku 20. století.

Hlavačka: Byl to personál různé kvality. Nejdůležitější byl ten, který byl na místě a musel umět číst, psát, počítat. Smluvní postilion nebo kočí byli opravdu různí lidé. Vyobrazení poštmistři při nobilitaci, to jsou vážení mužové. Postilionové mají všichni červené nosy. Na těch dlouhých tratích se to nabízelo hlavně v zimě, ale i publikum, které oni vozili, se staralo o jejich dobrou náladu. Takže v každé přepřahací stanici jim koupili nějaký ten nápoj. A nejen kvůli tomu, aby drželi a nespali, ale také aby hlídali jejich zavazadla, protože v té době ještě pošta za přepravovaná zavazadla neručila.

Kramář: Poté, co poštovní vůz přijel do poštovní stanice, se poštovní zásilky z vozu vyložily, přepočítaly se a směrovaly do určitých směrů. Jednotlivé zásilky měly již ve středověku a pak v novověku svůj jednotný formát. Nepoužívaly se ještě obálky, ale listovní zásilky se skládaly podle určitých vzorců a pečetily se pečetí odesílatele.

Byly tehdy pošty přepadávány?
Kramář: Byly a ve starších dobách asi poměrně často. Pak to klesalo, takže koncem 18. století už přepadení nebylo mnoho nebo téměř žádná. Samozřejmě ale dále docházelo k napadání různých přespolních listonošů nebo třeba i pošt.
Z novin z 19. století pak víme, že byly pošty často cílem přepadení za účelem získání finančního obnosu, protože to zjevně bylo dost jednoduché. Pošta byla tehdy už téměř všude. Ostatně i dnes jsou pošty často terčem přepadení právě proto, že jsou v malých obcích, kde není policie. Pošta přepravovala peníze v hotovosti až do zavedení poštovních poukázek.

kurátor sbírek Poštovního muzea Martin Jahoda:
Pravděpodobně nejstarší dochovanou poštovní schránkou v českých zemích je poštovní schránka zhotovená z truhly, která byla používána na dědičné poště v Jihlavě. Byla zhotovena již ve 20. letech 19. století. Vhoz byl umístěn v horní části, ve víku, jímž se prováděl i výběr. Poštovní schránky byly zaváděny od roku 1817, vhazovány do nich byly zásilky, vnitrozemské dopisy, které platil adresát. Schránky byly umísťovány přímo na poštovních úřadech. K většímu rozmístění do ulic měst docházelo až od 50. let 19. století v souvislosti se zavedením poštovních známek.

Co to 19. století, století elektřiny a páry, přineslo?
Hlavačka: Obrovské změny. Obecně narůstá alfabetizace. Skoro všichni si píší a přichází obrovský nárůst poštovních zásilek. Ve 30. letech do toho vstupuje stát tím, že si naprosto jasně vymezuje svůj regál, aby tedy státní pošta byla ta jediná. Všechno ostatní je poštovní podloudnictví. Existovali dokonce pojízdní inspektoři, kteří mohli šacovat hokynářkám nůše, jestli nevozí poštu (pokuty z toho byly dávány na chudé).
Vzniká také systém císařských silnic. To jsou pevné, čtrnáct metrů široké silnice. A na nich se zavádí nová přeprava. Nejdříve to jsou diligence. A vrchol klasické poštovní přepravy je rok 1823, poštovní rychlík. To je naprosto dokonalé zjevení, které využívá technických možností samotného kočáru, nového pérování, tak síť kvalitních sinic. Administrativní zázrak pak spočívá v zavedení jednotného jízdné, v kterém jsou zahrnuty všechny poplatky během cesty. To dřív nebylo možné, ale ani žádoucí. Mýta, cla, vjezdy do bran, otevírání městských bran se musely zaplatit zvlášť. Spojeno to bylo ještě s tím, že máte domluveny přesně zastávky, kde budou obědy, večeře, protože se jezdí přes noc, a přesné smluvní ceny, kolik to bude stát. Přestává tak to okrádání, které bylo kritizováno celé 18. století: „Proč musím někde jíst o půlnoci ty řízky, když je to naprosto zbytečné. Nebo když už mám oběd na stole, postilion foukne do trubky, že se odjíždí, protože byl domluven s tím hostinským, že mu to tam všechno zůstane.“ Všechny tyto věci, které jsou zachovány v pramenech, odpadají´. Najednou postilion hlásí dopředu příjezd toho vozu, takže se vykládají mísy s polévkami na stůl, zkracují se přestávky a oběd je možné odbýt za 20 minut.

Galuška: Cesta Vídeň – Praha trvala 38 hodin. Průměrná rychlost 12 km/h.

Hlavačka: Začal se poskytovat určitý standard. A hlavně máte jistotu. Pošta už od dob Josefa II. ručí za všechna přepravovaná zavazadla. U rychlíků se už těžká zavazadla nepřepravují, ale vozí se dopředu takzvanými branchardovými vozy. Toto velmi jednoduché administrativní opatření zase znamená dokonale disciplinovat celý personál, sehrát to na časy.
Navíc do toho vstupuje něco jako jízdní řád. Předtím vám jízdní řád říká, že to přijede večer v sobotu. Teď určuje, že to bude v 6 hodin, protože postilion už má na krku hodiny a za každou čtvrthodinku zpoždění je tvrdě finančně pokutován. Čili takhle vznikla dokonalá pošta.

Pošta získává na prestiži, na vlivu a de facto začíná svět svírat, začíná si ho podmaňovat. Měla pošta nějaký vliv na politické události, na situaci, na dějiny, abych tak použil silného slova?
Hlavačka: Zaprvé existovaly takzvané černé kabinety, kdy stát využíval toho, že pošta vozí informace, a chtěl je vědět dřív, než dojdou k adresátovi. To přichází se vznikem silného státu na přelomu 18. a 19. století po francouzské revoluci, kdy mají informace výraznou cenu.

To není až v současnosti?
Galuška: Ve Francii jsou to Ludvíkové XIII. a XIV. a jejich kardinálové, Richelieu. O Ludvíkovi XIV. se říká, že jeho zdaleka nejoblíbenější četbou byly cizí dopisy. A císař František I. byl také jejich vášnivým čtenářem.

Kramář: Černý kabinet vznikl už za Ludvíka XI. v 15. století.

Galuška: Na vídeňském kongresu zřídil Metternich speciální černý kabinet právě jenom pro kongres, který četl naprosto všechno. Věděl díky tomu, s jakými návrhy a propozicemi se přijde, ale je třeba říci, že byl velice velkorysý. Lidem, které zaměstnával, dal na závěr prémii 2000 zlatých, což byly celkem slušné peníze. Ostatně kongres pro něho dobře dopadl.

Hlavačka: Druhá možnost, jak ovlivnit dějiny, spočívá v tom, že zprávu předěláte nebo ovlivníte.
Nejznámější je asi takzvaná emžská depeše, kdy po jednání mezi Bismarckem a francouzským vyslancem Benedettim, došlo k dohodě a Benedetti odcházel s tím, že žádná válka nebude. Bismarck ale sáhl do této závěrečné zprávy a vydal to v novinách. Stačilo pozměnit pár slov a válka byla na světě, protože Francie se cítila uražena. Opravdu tak hnul dějinami. Nechtěl být totiž agresorem, aby získal pomoc všech spojeneckých států v rámci Německa, nebo alespoň jejich neutralitu, a mohl válčit s Francií osamoceně.

Když jsme mluvili o černém kabinetu, já jsem o tom slyšel hodně z minulého režimu tady u nás. Jak to fungovalo tehdy? Jak byla kontrolovaná pošta?
Galuška: Pošta byla kontrolovaná, obecně řečeno, úplně. StB začala s kontrolou pošty pravděpodobně již někdy koncem 40. let a celý ten systém byl rozvinut v 50. letech v souvislosti s příslušnými novými strukturami StB a pověřeními jednotlivých útvarů, úseků a oddělení.
Již někdy v roce 1954 bylo jenom v Praze „prosledováno“ (oficiálně používaný termín) 2000 dopisů denně. Vrcholem porušování listovního tajemství, které u nás bylo uzákoněno v roce 1870, bylo období po Chartě 77. V roce 1978 bylo prosledováno neuvěřitelných 72 milionů listovních zásilek, z nichž bylo 1,2 milionu opravdu přečteno.
Aby si tuto činnost StB racionalizovala a ulehčila, nasadila v roce 1964 nasadila parní rozlepovačku s krycím názvem Jezero. A k tomu, aby se jim to pak dobře lepilo, pneumatický lis. V Praze na Gorkého náměstí (na poště 025, dnes na Senovážném náměstí v budově bývalé Hypoteční banky) sídlily dvě pošty, 025 a 120 025. V útrobách tohoto obrovského paláce měla StB svá příslušná pracoviště a více či méně nápadně nebo nenápadně se prolínala do toho poštovního provozu. Vytipované zásilky, respektive poštovní uzávěry neboli vytipované pytle, měli své vozíky, které se ztrácely za dveřmi, kam jinak nikdo nesměl. Jelikož se vědělo, v jakém doručovacím okrsku chartisti bydlí, vždy se zadržovaly všechny dopisy, které tam byly adresovány. A naopak všechny se lustrovaly, prohlížely, kontrolovaly dopisy ze všech poštovních schránek, případně z příslušné pošty, která byla nejblíže. To byla hlavní činnost StB směrem k poště.
Mimo to se StB zabývala i věcmi, které by do ní člověk ani neřekl. Například v 50. letech si ÚV-KSČ u StB objednal touto cestou něco jako sociologický průzkum. Estébáci pak zcela náhodně (podle všech pravidel sociologického výzkumu) vybírali listovní zásilky, které četli a z toho sepisovali zprávy, co si národ o komunistech myslí. Myslím, že to začalo po měnové reformě v roce 1953.

A myslíte si, že to byla jen naše specialita Státní bezpečnosti?
Kramář: To určitě nebyla, dělaly to různé státy. Začalo to ve Francii za Ludvíka XI., ale nepochybně se čtení dopisů provádělo už ve starověkém Římě nebo v Egyptě. O tom nejsou doklady, ale to patří ke státnímu aparátu, který chce vědět, co si myslí občané nebo obyvatelé toho kterého státu. Pokud panovníci věděli, co si lidé myslí, tak podle toho uměli třeba předcházet problémům. Třeba ve starověkém Římě byli poštovní poslové úkolováni, aby sledovali nálady obyvatelstva, díky čemuž měl starověký Řím předcházet vzpourám v provinciích.

Když jsem tohle tak poslouchal, tak brzy nebude mít silný stát nebo totalitní stát příliš koho kontrolovat, protože si příliš nepíšeme?
Hlavačka: To samozřejmě souvisí s dnešní komunikační revolucí, kdy se dopis jako médium ztrácí před očima. Dokonce i umění psát rukou se ztrácí před očima. Nevím, co budou dělat generace historiků po nás, když takový krásný ego-dokument, jako je dopis, nebude k dispozici.

Galuška: V roce 1830 bylo v budoucím Předlitavsku přepraveno poštou 12,5 milionu listovních zásilek. O 70 let později, v roce 1900, to byla 1 miliarda a 55 milionů. To nemá v jiném oboru obdoby. Psaní, poštovní termín, dopis, normální termín, se stal základním komunikačním nástrojem. Souviselo to s tím, že lidé začali získávat nové sociální kontakty, stěhovali se z vesnic, kde jejich obzor sahal do další vesnice, maximálně na trh do nejbližšího městečka.
Kromě horizontální mobility nastala úžasná vertikální mobilita, narůstala střední třída. Ve městech lidé poznávali nové přátele, nové známé. Vznikaly obrovské matice sociálních kontaktů, které lidstvo nikdy ve svých dějinách nepoznalo. Zatímco předtím to byla výsada intelektuální, obchodní a kulturní elity nebo šlechty. Najednou je to vlastnictvím občanské společnosti, která s tím začala růst a nabývat příslušné sebevědomí. Umění napsat dopis pro drtivou většinu lidí zůstalo prvním a posledním písemným projevem v životě. Prostě napsat dopis, psát dopis.
Za klíčové v tom považuji zavedení dopisnice neboli korespondenčního lístku v roce 1869 (mimochodem prvenství patří nám) a zavedení poštovní známky, 1840, Anglie, 1850 u nás. Pošta totiž musela ten nový fenomén nějak řešit, což nešlo podle pravidel z minulých století, kdy listovní zásilku neplatil odesílatel, ale příjemce (někdy napůl). Také to bylo strašně účetně komplikované a tak dále, což souviselo s patrimoniálním systémem, mýta a tak dále, která se pak zrušila. Otec anglických poštovních reforem, Rowland Hill, přišel s geniální myšlenkou, umožněme, aby se poštovné předplatilo, aby si kdokoli mohl téměř kdekoli koupit cennou nálepku, které dnes říkáme poštovní známka, nalepit ji na zásilku a poslat. Smysl tak získaly poštovní schránky, zavedené už v roce 1817.

Současná informační revoluce, zejména tedy mail, ničí dopisování. Ale jak to, že fenomén dopisu, který používali historici, nevytlačil telegraf, a jak to, že to nevytlačil telefon?
Kramář: Dopis byl pro většinu přístupný. Alespoň od té 2. poloviny 19. století. A lidé si na to zvykli. A přeci jen ten telegraf nebyl zejména zpočátku úplně nejlevnější a ani veřejnosti přístupné. Zavedením korespondenčního lístku se navíc korespondence velmi zlevnila, takže to bylo jednoduché a dostupné úplně pro každého.
Zatímco předtím se pošta zmocňovala nových vynálezů ke své funkci a dovedla přesně strukturovat, co je pro co určeno, teď je to přesně opačně. Všichni se zmocňují pošty a rozebírají ji. V 19. století, ty nové prostředky, jako byl telegraf a telefon, nebyly, abych to řekl lidově, pro vykecávání se. To bylo jen pro dání jasné informace, protože to bylo drahé. Zatímco dopis zůstával pořád formou, kde jste se mohl cele vyjádřit.

Galuška: Také zde velkou roli hrála kultura, zdvořilost, dopis nastavil formy mezilidského chování, bylo zdvořilé na dopis odpovídat.

Jakou má pošta budoucnost?
Kramář:
Pošta má budoucnost, ale úplně jinou, než doposud. Musí se změnit, nic jiného jí nezbývá.

Galuška: Jde o to, kam dovolíme moderním médiím tu klasickou poštu substituovat. Dostal jsem třeba smuteční oznámení emailem. To se mi prostě nelíbí. Podle mého jsou jisté formy komunikace, kde je dopis nezastupitelný. Ale podle mě jsou stále listovní zásilky, které člověk rád otevře a uvidí jako novoroční, vánoční, velikonoční blahopřání.
Počet listovních zásilek ročně klesá zhruba o pět procent. A zatímco před 25, 30 lety drtivou většinu listovních zásilek tvořila soukromá korespondence, dnes je to především korespondence firemní – bankovní výpisy, telefonní účty a tak dále. Napadla mě hrozná věc: až do roku 1850 zpravidla platil dopis příjemce. Co děláme dnes? Vždyť my to platíme také. Banka si to strhne a naúčtuje nám to. Copak platíme úřední dopis berňáku nebo nedej bože od soudu nebo od někoho podobného? Vůbec ne, to platíme z našich daní. Teprve když píšeme našemu milému, blízkému vánoční blahopřání, teprve pak to platíme my.

Hlavačka: Osud klasické pošty vidím dost černě. Pokud je to klasická pošta, tedy integrovaný systém s velkým množstvím personálu a velkým množstvím budov, ten nový virtuální systém, ji určitě zničí. Z klasické pošty tak zůstane jen to, co se nedá virtuálně vyřídit, třeba balík.
Ale je možné, že se stane něco opačného. Třeba automobil v 19. století něco ničil, ale spoustu živností zase založil. Internet třeba bez zasílání balíků nebude fungovat. Čili zase může najít práci pro poštu. Bude to chvíli trvat, bude to totální restrukturalizace a nebude to už založeno na lidech a budovách.

Galuška: Tak jako se v Evropě rozešla na konci 80. a začátku 90. let pošta s telekomunikacemi, dnes si k sobě opět hledají cestu. A to v celé řadě dalších služeb. Třeba Česká pošta dnes poskytuje různé elektronické služby státu, datové schránky a tak dále. Ale jsou to zejména ty balíky, protože balík poslat mailem nejde.

(redakčně kráceno)