Olešnice - V 19. století běžná součást lidového oblečení, dnes jen upomínka pro turisty. Takový je osud modrotisku, kterému se dřív věnovali téměř v každé vesnici. Dnes v celé republice fungují poslední dvě barvířské dílny, jež dokáží tmavě modrou látku vyrobit - v Olešnici a Strážnici.
Výroba modrotisku skomírá. Poslední dvě dílny jsou na jihu Moravy
„Zabýváme se sortimentem pro turismus, děláme drobné dárkové předměty. Dále také šátky a další doplňky pro folklórní soubory,“ popsal dnešní odběratele modrotiskových látek barvíř Jiří Danzinger, který je už pátou generací modrotiskařů v Olešnici. Ročně jeho dílna vyrobí asi čtyři kilometry modré látky, dříve to býval ale i kilometr za měsíc.
„Tiskařská rezerva se skládá z tiskařské gumy a kaolinu, jsou v ní složky, které byly odjakživa tajemstvím barvířů,“ popsal voskovou směs Danzinger. Modrá barva, která látce s neměnným vzorem propůjčila své jméno je ale bezprostředně po namáčení zelená, teprve po vytažení látky na vzduch začně postupně oxidovat a během pěti minut se promění na tmavě modrou.
Tajemství modré látky
Modrotisk je negativní tisk spočívající ve vykrytí zvoleného vzoru rezervážní směsí, která zabrání proniknutí barvy k textilu. Původně se k obarvení indigem používala zákazníky donesená domácí lněná plátna, ve druhé polovině 19. století lněná a bavlněná plátna přímo z továren. Od konce 18. století pronikal modrotisk do lidových krojů, jeho obliba vzrostla hlavně v 19. století. Pro některé oblasti jako např. Horácko nebo Valašsko se stal typickým materiálem.
V 19. století byla modrotiskařská dílna snad v každém malém městečku, ve 20. století jich začalo ubývat, dodnes jsou v Česku v provozu dílny v Olešnici a ve Strážnici.
V celé Evropě funguje posledních šest tradičních barvířských dílen, v tuzemsku jsou to už jen dvě, obě jsou přitom na jihu Moravy. Dvojice výrobců modrotisku už od ministerstva kultury získala titul Nositel tradice.
Největší rozkvět modrotisku zaznamenali barvíři v 19. století, olešnická dílna přitom funguje už od roku 1849. „Lidé pořád vzpomínají, jak bylo plátno navěšené na plotech v Olešnici. Někdy ho bylo i přes sto metrů,“ připomenul velikost dílny Jiří Danzinger. Na Vysočině byly do začátku 20. století desítky barvíren, postupně však modrotiskový oděv přestal být oblíbený. Lidé totiž opouštěli tradiční způsob oblékání a přecházeli k městké módě.
Dnes většina obarvené látky končí na domácím trhu, jen část putuje do zahraničí, především k folklórním souborům, které si látku objednávají. Zatímco dříve byla většina barvených látek z nepoddajného lnu, dnes se barví jemné plátno, nezřídka i hedvání. Umění barvení dorazilo do Evropy z Asie.