Výroba modrotisku skomírá. Poslední dvě dílny jsou na jihu Moravy

Olešnice - V 19. století běžná součást lidového oblečení, dnes jen upomínka pro turisty. Takový je osud modrotisku, kterému se dřív věnovali téměř v každé vesnici. Dnes v celé republice fungují poslední dvě barvířské dílny, jež dokáží tmavě modrou látku vyrobit - v Olešnici a Strážnici.

„Zabýváme se sortimentem pro turismus, děláme drobné dárkové předměty. Dále také šátky a další doplňky pro folklórní soubory,“ popsal dnešní odběratele modrotiskových látek barvíř Jiří Danzinger, který je už pátou generací modrotiskařů v Olešnici. Ročně jeho dílna vyrobí asi čtyři kilometry modré látky, dříve to býval ale i kilometr za měsíc.

„Tiskařská rezerva se skládá z tiskařské gumy a kaolinu, jsou v ní složky, které byly odjakživa tajemstvím barvířů,“ popsal voskovou směs Danzinger. Modrá barva, která látce s neměnným vzorem propůjčila své jméno je ale bezprostředně po namáčení zelená, teprve po vytažení látky na vzduch začně postupně oxidovat a během pěti minut se promění na tmavě modrou.

Tajemství modré látky

Sušící se modrotiskModrotisk je negativní tisk spočívající ve vykrytí zvoleného vzoru rezervážní směsí, která zabrání proniknutí barvy k textilu. Původně se k obarvení indigem používala zákazníky donesená domácí lněná plátna, ve druhé polovině 19. století lněná a bavlněná plátna přímo z továren. Od konce 18. století pronikal modrotisk do lidových krojů, jeho obliba vzrostla hlavně v 19. století. Pro některé oblasti jako např. Horácko nebo Valašsko se stal typickým materiálem.

V 19. století byla modrotiskařská dílna snad v každém malém městečku, ve 20. století jich začalo ubývat, dodnes jsou v Česku v provozu dílny v Olešnici a ve Strážnici.


V celé Evropě funguje posledních šest tradičních barvířských dílen, v tuzemsku jsou to už jen dvě, obě jsou přitom na jihu Moravy. Dvojice výrobců modrotisku už od ministerstva kultury získala titul Nositel tradice.

Video Hovoří barvíř Jiří Danzinger
video

Hovoří barvíř Jiří Danzinger

Největší rozkvět modrotisku zaznamenali barvíři v 19. století, olešnická dílna přitom funguje už od roku 1849. „Lidé pořád vzpomínají, jak bylo plátno navěšené na plotech v Olešnici. Někdy ho bylo i přes sto metrů,“ připomenul velikost dílny Jiří Danzinger. Na Vysočině byly do začátku 20. století desítky barvíren, postupně však modrotiskový oděv přestal být oblíbený. Lidé totiž opouštěli tradiční způsob oblékání a přecházeli k městké módě.

Dnes většina obarvené látky končí na domácím trhu, jen část putuje do zahraničí, především k folklórním souborům, které si látku objednávají. Zatímco dříve byla většina barvených látek z nepoddajného lnu, dnes se barví jemné plátno, nezřídka i hedvání. Umění barvení dorazilo do Evropy z Asie.