Do brněnského studia České televize nastoupila Dana Špirková v první polovině šedesátých let. Televizní vysílání v krajích bylo teprve ve svých počátcích. Posledním seriálem, na kterém se podílela, byly Četnické humoresky. Přiznává, že za tu dobu se v televizi změnilo prakticky všechno.
Dana Špirková: Živé vysílání dramatiky chtělo silné nervy
Jaké změny jsou podle Vás ty největší?
To se nedá jednoduše postihnout. Jsou to změny technologie i programu a všeho co bylo a je mezi tím. Když jsem nastoupila, nexistoval ještě televizní záznam. Inscenace se vysílaly „na živo“. Takže bylo nutné je dokonale nazkoušet - jako v divadle. Obávám se, že je už jen málo těch, kteří si vzpomenou, kde se vlastně inscenace „nazkušovaly“: totiž v zákulisí prostor starého divadla na Veveří, kde dnes stojí tzv. Bílý dům, a kde staré divadlo připomíná už jen bronzová destička. Po zbourání prostoru hlediště zůstalo ještě nějaký ten rok jeviště a zákulisí, a to sloužilo jak divadelníkům, tak televizi, jako zkušební prostor. Ještě v roce 1967 tam s paní Olgou Scheinpflugovou zkoušel pan režisér Alois Hajda její Okénko. Sice v té době už existoval záznam, ale protože se zaznamenávalo z živého vysílání, opravy nebyly možné. Ale že se s tím tvůrci vyrovnali se ctí, o tom je možno se přesvědčit na archivních snímcích inscenací z té doby.
To s sebou určitě neslo riziko chyb?
Někdy se vyskytly situace značně - jak se dnes říká „adrenalinové“. Inscenace se vysílaly večer a měly dopolední reprízu. Při vysílaní Smrti Tarelkina se na dopolední vysílání nedostavil herec a nebyl k dohledání, tak ho narychlo nahradil jiný. Naštěstí role nebyla veliká. Nebo si živě pamatuji, že přední herec Mahenovy činohry pan Josef Karlík se plazil po čtyřech (doslova), aby se přemístil do následujícího obrazu. Také se stalo, že režisér si dal postavit soudní síň tak nešťastně, že štáb se neměl vlastně kde skrýt. Ovšem po přestálých stresech se z podobných situací stávaly po čase „veselé historky z natáčení“, v jejichž vyprávění byl neodolatelný skvělý herec pan Ladislav Lakomý.
Vy jste se jako dramaturgyně, ale i jako scénáristka, často setkávala s dílem Gabriely Preisové.
Ano. Bylo to moje vůbec první dramaturgická spolupráce s ČT. Podílela jsem se na nastudování Gazdiny roby s Vlastou Fialovou, Josefem Karlíkem a Josefem Šteflem, v režii Jaroslava Novotného. A právě proto jsem se v roce 10. výročí trvání ČT Brno rozhodla k jejímu novému zpracování. S režisérem Kaločem jsme připravili - řekla bych - daleko odvážnější a především televiznější tvar Gazdiny roby s Libuší Geprtovou, Ladislavem Večeřou a Milanem Vágnerem. Troufám si říci, že inscenace patřila k nejpozoruhodnějším televizním zpracováním klasického odkazu ve své době. Podle mne je právě Gabriela Preisová jedna z nejvýraznějších osobností naší - na drama nepříliš bohaté - české dramatické literatury. Také jsme spolu režisérem Kaločem zrealizovali i další její vrcholné drama Jenůfu s Danou Medřickou v roli Kostelničky.
Poslední větší dramatickou tvorbou spojenou s vaším jménem jsou Četnické humoresky.
To byla velmi zajímavá a inspirující práce. Ještě nikdy jsem se dramaturgicky nepodílela na tolikadílném seriálu. Ale spolupráce s režisérem Moskalykem - vzhledem k tomu, že to byla moje poslední práce v televizi - má pro mne ještě jinou, osobní příchuť: Antonín Moskalyk končil studium režie na DAMU v Praze právě v tom roce, kdy jsem tam nastoupila do prvního ročníku studia divadelní vědy a dramaturgie. S kolegyněmi a kolegy jsme si na něho ukazovali a říkali si: „to je ten Moskalyk, co už asistuje v ND“. Byl už tenkrát hvězda. V tomtéž studijním roce u příležitosti plesu AMU ve Slovanském domě byl Moskalyk pověřen přípravou programu. Pro realizaci vybraného úryvku z Nezvalovy Manon Lescaut si nevybral začínající ani pokročilejší studenty herectví, ale právě - zřejmě aby se ulomil hrot Nezvalově sentimentalitě - začínající dramaturgy. A tak jsem v jeho režii - jistě úchvatně - recitovala „Hodiny letí jak ten pták - a už se zase smráká - hodiny letí jako pták - až do oblak až do oblak“…. tak tak! Tak byl Moskalyk na začátku i na konci mé dramaturgické dráhy.
Na kolika inscenacích jste se vlastně za ta léta v brněnském studiu podílela? Na filmových stránkách fdb.cz je jich asi 70.
No, zcela bezpečně mám „na svědomí“ daleko více pořadů. Za více než čtyřicet let dramaturgické práce by těch sedmdesát nedělalo ani dva pořady ročně. Také je nutno poznamenat, že v samém počátku televize nebyl dramaturg uváděn na titulcích. A kromě inscenací jsem připravovala také chvilky poezie a literární pořady, které jsem také milovala. A je mi líto, že aspoň cyklus Epické milostné světové poezie není zachován.
Vy jste spolupracovala hodně s divadelním režisérem Zdeňkem Kaločem. Setkala jste se ale i s jinými režiséry, například s Jaromilem Jirešem u snímku A pozdravuji vlaštovky….
Spolupráce s režiérem Kaločem vyplynula dosti přirozeně z toho, že jsem byli kolegové a kamarádi z jednoho ročníku na DAMU. Kromě toho jsme si profesně dobře rozuměli a snad se i vzájemně inspirovali. Kromě už zmíněných realizací děl Gabriely Preisové bych z našich spoluprací chtěla připomenout alespoň Werfla „Sjezd abiturientů“, Amise „Šťastného Jima“ nebo jeho pozoruhodnou původní tv hru „Mejdan na písku“, která svou „málo socialistickou morálkou“ vzbudila po uvedení neblahou pozornost vedení.
Ale velmi ráda vzpomínám i na spolupráci s jinými režiséry. V těch prvních letech to byl především skvělý režisér Alois Hajda nebo neobyčejně svérázný Evžen Sokolovský. Spolupráce s Jaromilem Jirešem vyplynula z jedné profesní a životní epizody, kdy jsem přijala - nepříliš uvážlivě - poloviční úvazek na Barrandově. Měla jsem komunikovat s autory a režiséry, kteří na začátku 70. let nebyli právě zvlášť „oblíbení“- jako byl Antonín Máše nebo František Vláčil nebo právě Jireš. A právě z této spolupráce přece jen nakonec vznikl film A pozdravuji vlaštovky o Marušce Kudeříkové.
Brněnské studio se v dramatické tvorbě nikdy plně nespoléhalo na místní herce, ale často využívalo herce z pražských divadel. Čím si to vysvětlujete?
Obracet se s takovou otázkou na dramaturga nemá valný smysl. O obsazení s konečnou platností rozhoduje režisér. I když není nikde psáno, že jeho rozhodnutí je to nejlepší. Ale to byl, a jak se zdá i stále j, zdroj hlavních kritických postojů k brněnské dramatické tvorbě, a k tomu se mi nechce vyjadřovat. Ale když by si některý z těch kritiků prošel archiv brněnských inscenací, byl by překvapen, jak mnoho skvělých rolí, a jak často se tam právě brněnští herci vyskytují. A z poslední doby - neudělaly právě Četnické humoresky řadě brněnských herců velkou popularitu? Pardus, Junák, Herfortová o tutti quanti. A pak je nesčetně příkladů, kdy herec hojně obsazovaný v brněnské televizi (konkrétně mě napadá třeba před časem Oldřich Navrátil) je najednou v Praze. Co s tím. Je to „Pražák“ z hlediska obsazovací „strategie“? A takových příkladů by se našlo! Herec je prostě herec a hraje podle svého typu a schopností, a tyhle věčně se opakující výtky mi připadají jako ta příslovečná hůl, která se vždy najde když chcete psa bít.
Zatímco dříve televizní dramatika zpracovávala ve velké míře klasická literární díla, dnes je patrný trend původní tvorby.
No, musím přiznat, že práce na adaptacích románové tvorby mi byla skoro nejmilejší. Ale také to bylo kvalitní východisko z nouze při absecnci autorů původní televizní tvorby, i když nějací se i v těch nejranějších dobách přece jen našli - např. Miloš Rejnuš nebo Věra Podhorná (v té době pseudonym paní Hofmanové - později Legátové - cenami to ověnčené autorky románu Želary).
Pod pojmem klasika si ovšem není třeba představovat hned Jiráska, ale i díla jako Paradajs Rudolfa Těsnohlídka, Babitta Sinclaira Lewise nebo Schulberga Tím hůř když padnou, z prostředí profesionálního boxu, či Moraviovu Římanku. Mění se nejen program, ale i diváci. Tohle asi není to, co je dnes přitahuje. A pak - mají tolik možností, tolik kanálů. I když já sama si na nich stěží něco najdu.
Sledujete současnou tvorbu České televize?
Ne příliš soustavně. Ale sledovala jsem s opravdovým zájmem první tři díly Českého století, a proti všem mým předpokladům se mi nejvíce líbil ten poslední (zatím) díl o Klementu Gotwaldovi. Nyní sleduji a chci vytrvat do konce První republiky.