Beseda s jedním z tzv. Wintonových dětí v Boskovicích

• Luboš Sušil

19. 5. 201419. 5. 2014, 14:08|Zdroj: ČT24

Z besedy v Boskovicích - Asaf Auerbach

Zdroj: ČT24/Luboš Sušil

Ve dnech 13. a 14. května se v Boskovicích konaly tři besedy jako doprovodné akce k putovní výstavě Místa utrpení, smrti a hrdinství, jež je instalovaná v arkádové chodbě tamního Muzea Boskovicka. Vyprávění vlastních bohužel spíše neradostných zážitků pana Asafa Auerbacha (*1928) z Prahy vyslechli návštěvníci ve starobylé Rezidenci na Hradní ulici. V úterý 13. května dopoledne byli pozornými posluchači studenti místní Střední pedagogické školy, hned odpoledne veřejnost a ve středu 14. května se s válečnými událostmi čtyřicátých let minulého století seznámili sedmáci ze Základní školy v Boskovicích.

Všechny přivítala ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová: „Výstavu i tuto besedu připravila historická skupina Osvětim pod záštitou místostarostky města Ing. Jaromíry Vítkové.“

Ing. Jaromíra Vítková: „V těchto dnech si připomínáme konec druhé světové války. Mnozí z nás ji nezažili, proto je důležité vyposlechnout autentické vzpomínky především na koncentrační tábory a utrpení tamních vězněných umocněné i dlouhodobým odloučením od rodin. Děkuji panu Auerbachovi, že zavítal do Boskovic a podělí se s námi o svůj příběh.“

Ten pohovořil o počátku dětského transportu jenž byl iniciován Křišťálovou nocí: „V noci z devátého na desátého listopadu 1938 nacisté odvlekli do koncentráků na třicet tisíc Židů, zničili asi 500 synagog a 15 000 obchodů. Podle střepů z rozbitých výloh byla noc nazvaná Křišťálová. Britská vláda poté rozhodla, že vpustí na britské území neomezený počet židovských dětí do šestnácti let, pokud se o ně lidé postarají a za každé zaplatí 50 liber kauce.“

Druhého prosince 1938 přistál na britském území první transport se dvěma sty sirotky z Berlína. Do srpna 1939 přijelo do Británie přes 10 000 dětí. Bankéř Nicholas Winton (*1909) byl spojovacím článkem přesunu.

Nacisté chtěli zastrašovacími akcemi dosáhnout dobrovolného vystěhování všech Židů z Říše například na ostrov Madagaskar, kde by vznikl židovský stát.

„V Polsku žila Irena Sendlerová (*1910 †2008) pracující na magistrátu ve Varšavě a té se podařilo propašovat třeba kanalizací, na vozech s komunálním odpadem nebo dodávkou s bednou a velkým vlčákem z ghetta do arijského světa 2 500 dětí, obstarala jim falešné rodné listy a tím je dostala do relativního bezpečí,“ pokračoval v poutavém vyprávění pan Auerbach.

Prvního srpna 1939 odjel z Polska poslední transport, kde bylo 669 dětí. Další měl odjet prvního září, ale dodnes se neví, jak to přesně bylo (1. 9. 1939 obsazení Polska nacisty).

Pan Auerbach poté prozradil svůj příběh: „Učil jsem se německy, měl jsem se starším bratrem Rubenem (14) odjet do Británie hned počátkem roku 1939, proto jsem začal s angličtinou. Patnáctý březen (nástup fašismu) jsem prožil ještě v Praze. Ve věku jedenácti let společně se sedmdesáti dalšími jsme opustili osmnáctého července republiku třetí třídou vlakem. Z Holandska pak trajektem na britské území, kde si především čeští emigranti (ti tam přijeli v letech 1938 – 1939) děti podpisem před Nicholasem Wintonem převzali. Od patnáctého září jsme začali chodit do anglické školy. Poslední dva roky tamního pobytu jsem absolvoval českou internátní školu ve Walesu podporovanou naší exilovou vládou. V červnu 1945 byla činnost školy ukončena, bratr nastoupil do ČS armády, dostal se domů dříve. Koncem srpna jsme byli letecky přepraveni vojenským parašutistickým speciálem do Prahy. Nastalo dojemné setkání s babičkou a tetami. Do maturity jsem bydlel u nich a pak se osamostatnil. Tolik tedy můj příběh.“

Na dotaz z publika, co rodiče, pan Auerbach odpověděl: „Nejdříve byli vězněni v Terezíně, pak je nacisté zavraždili v Osvětimi.“

Zmínil i bratra. Ten žil nějakou dobu v Brně, v Teplicích, za politické názory pracoval v ostravském dole, v roce 1969 emigroval do USA. Již nežje.

Informace doplnila ředitelka Muzea Boskovicka Mgr. Dagmar Hamalová: „Besedy se setkaly se zájmem veřejnosti, učitelů a studentů. Zúčastnilo se asi sto dětí. Celkově jsme byli překvapeni velkou účastí posluchačů, jen z řad veřejnosti přišlo asi čtyřicet lidí.“

Luboš Sušil, Boskovice