Začnu kousky z životopisu mojí maminky: její teta si vzala za muže pražského Němce. Měli tři syny. Jeden z nich se stal zarytým nacistou, druhý stejně zaťatým komunistou, třetí byl vychutnavač života. Ten jediný přežil válku. Nácek padl u Stalingradu, komunista se vzdal Rusům a umřel v gulagu. Bonvivána odsunuli a žil, byl si spokojeně až do smrti v Mnichově.
Za málo chleba málo svobody, vlastně žádná
Ale k věci. Když nás přišel navštívit hajlující osvoboditel Adolf, vyjádřila se o vůdci maminka před svým bratrancem, příznivcem nacistů, velmi pohrdavě. Ba hrubě. Ne-li sprostě. Bratranec a kamarád z dětství na to mojí mamince řekl: „Vlasto, vždycky jsem tě měl rád, ale jestli o fýrerovi ještě jednou takhle promluvíš, budu s tím muset něco udělat.“ Čímž myslel, že ji bude muset nahlásit, lidově řečeno prásknout. Naštěstí vzápětí narukoval a maminka si mohla doma říkat o Hitlerovi, co chtěla.
Když pak bolševici přinesli konečně modré z nebe, patřil jeden z maminčiných švagrů ke kolektivizátorům našeho zemědělství. Jednou přišel z hub do chalupy, kde s tetou nastálo bydleli a do níž se v létě sjížděla celá rodina, a stěžoval si, že na něj vyskočil vzteklý sedlák s vidlemi a vyhrožoval mu, že s ním jednou zatočí. Maminka se na něj podívala svým upřímným okem, do duše oknem, a řekla: „Josefe, to není hezký, když někdo někomu takhle vyhrožuje, ale divíš se mu? Vždyť vy jste to těm lidem ukradli!“ Druhý den jsme mastili z prázdnin do Prahy.
A do třetice. Když byly uvolněny ceny potravin na počátku devadesátých let minulého století, stála maminka ve frontě žižkovského krámku a poslouchala stesky ostatních přítomných žižkaperkských drben. Když se dostatečně vynadávaly, maminka řekla: „Víte, baby, celý život jsem žila skromně i dál budu žít skromně. Hlavně, když tady oni nejsou.“ Tím „oni“ myslela komunistickou stranu a vládu i sovětské okupanty.
Pro upřesnění: maminka byla příkladně proletářského původu, vyrostla na Žižkově v osmičlenné rodině v jedné místnosti, s jedním záchodem a jedním vodovodem, společnými pro tři partaje. Vždycky manuálně pracovala, a když mi bylo sedmnáct, umřel její muž a můj táta. Fakt žádná buržujka a doopravdy se musela v životě hodně otáčet a taky musela obracet každou korunu. Ba desetník. Nicméně si hodně vážila svobody. Aniž si uvědomovala, myslím, čeho si váží. Ale bylo to v ní jako v koze.
Já vím, že dnes se nežije moc dobře. Jsou místa, kde to jde z ruky do huby. Vím, že se tu jaksi nepřiměřeně kradlo a nikdo se za to nestydí. Ale doopravdická bída je pořád ještě spíš výjimka. I když bych možná sotva dokázal vyžít, jak musejí někteří lidé. Ale když vzpomínám na svou maminku, nechápu, kolik je takových, kteří jsou ochotni říkat „tehdy bylo líp“. Tací, jimž se líbí, když nějaký hulvát zachází s demokratickými pravidly svobodných lidí jako s onucí. Ti, kteří vzhlížejí k putinovskému autoritářství jako k spasitelskému režimu a nejraději by ho měli i u nás, k čemuž se tu někteří politici zřetelně chystají. Včetně utužení vztahů s tradičně carským Ruskem na úkor spolupráce s jakž takž demokratickým a svobodomyslným (se všemi výhradami, trapasy a hnusnostmi) Západem.
Většinou argumentují jistotou skývy chleba, kterou by za to dostali. Nu, můj dědeček, vyučený soustružník dřeva, potom ajznboňák, měl původní důchod (ještě hodně let po měně) čtyři stovky, babička, od dvanácti let děvečka na statku, pak vychovala šest dětí, plných sto korun. Že by si v lidově demokratickém a později socialistickém ráji poctivě pracujících zrovna výskali, sotva říci…
Ten jistý chleba byl vždycky velice pečlivě dávkován, aby se lidé náhodou nepřejedli. A za to museli zcela rezignovat na vědomí svobody. Existuje tu několik generací, které se úplně odnaučily se svobodou zacházet a žít. Touží v zásadě po tom, aby jim tu zbytečnou veteš někdo odebral, dával jim pokyny a příkazy, chválil je a trestal podle svého, připravil pro ně vytýčenou cestu a po ní je hnal. Jsou dokonce ochotni přikývnout na to, aby ti, kdož se pokoušejí vybočit, byli kaceřováni. Ba je mnoho takových, kteří by rebelantům sami s radostí šlápli na prsty.
Nikdy člověk, nechá-li si vzít svobodu, nedostane příliš mnoho chleba. Jeho příděly určuje ten, kdo svobodu bere. Občas nechá velkomyslně něco přikrást, jak jsme to zažili v rámci normalizačního hesla: kdo nekrade, okrádá rodinu. Ale jinak, kdybyste se přetrhli, přes limit vás nepustí. On přece ví nejlépe, co potřebujeme, my, jeho milí otroci. Slovem i činem tu pohladí, tu ztrestá. Podle svého.
Ano, často člověka napadá, že vyměnit svobodu za jistý kus žvance by bylo pohodlné. Ale doopravdy: neupeče se tolik chleba, aby do budoucna nahradil každý kus svobody, o který se člověk nechá dobrovolně připravit.
Vydáno pod