Pro nás starší a pokročilé se vznik divadla Činoherní klub v 60. letech jednoznačně zařadil mezi malé, ale důležité zázraky. Ačkoli dnes označujeme tuto dobu za poměrně uvolněnou v souvislosti s komunistickou ideologií, pravdou je, že určitá benevolence dohlížejících úřadů sice nastala, ale ke svobodě to mělo vskutku daleko. Proto vznik čehokoli, co svobodou, byť ohraničenou, jen trochu zavánělo, bylo přijímáno s otevřenou náručí a velkým očekáváním. Co nás mohlo více vydráždit z naší letargie než parta energií nadupaných divadelníků, kteří si uměli hrát a jaksi mimochodem se i zamýšlet nad smyslem života. Tehdejší intenzivní pocity, které jsme prožívali s každou inscenací nově vzniklého divadla, se mi opět připomněly při procházce mezi panely výstavy 50 let Činoherního klubu uspořádané ve Staroměstské radnici.
Fenomén Činoherní klub
Jelikož základním kamenem poetiky Činoherního klubu byla vždy osobitost, ať už se jednalo o autory, režiséry nebo herce, vstupní prostor expozice zaplňují portréty všech, kdo v divadle působili nebo dosud působí. Zprostředkovaně se tak návštěvník ocitá náhle „v takové krásné společnosti“, že se bez zábran ponoří do toho zvláštního světa, kde se pomocí klamu zjevují pravdy. Do světa divadla par excellence, Činoherního klubu, vítají portréty jeho zakladatelů, dramatika a stěžejního režiséra Ladislava Smočka, dramaturga, uměleckého šéfa (1965–1972) a ředitele (1990–1993) Jaroslava Vostrého a režiséra i herce Jana Kačera (1965–1974).
Za nimi pomyslnou bránu do říše za oponou otevírají herci Jiří Hálek, Miroslav Macháček, Jiří Hrzán, František Husák, Vladimír Pucholt, Pavel Landovský, Josef Somr, Jiří Kodet, Josef Abrhám, Petr Čepek, Jana Břežková, Věra Galatíková, Jiřina Třebícká, Nina Divíšková, služebně nejstarší bardi, následováni hereckými kolegy, kteří byli angažováni později nebo se zastavili kvůli jedné či několika málo inscenacím, Helena Růžičková, Leoš Suchařípa, Libuška Šafránková a další a další. Co jméno to pojem a vzpomínka na silné divadelní zážitky, kdy divák měl pocit, že se něco děje, že byl účasten významné chvíle sounáležitosti, neopakovatelného okamžiku tvorby, kdy v jedné chvíli stíral slzy smíchu a vzápětí slzel dojetím. Co inscenace to počin, smích, pláč i tiché zadumání v jednom kotli. My starší a pokročilí jsme byli chyceni, okouzleni do té míry, že jsme tak trochu bojkotovali pozdější etapy divadla, které nekompromisně přicházely a mizely v závislosti na proměnách společnosti.
Ovšem při procházce výstavou, již s uvolněnou představivostí, prohlížejíc si následující plejádu hereckých osobností (Chýlková, Vetchý, Zindulka, Polívka, Kratina, Javorský, Nárožný, Dulava, Žáčková, Finger, Sokol…) zachycených v emotivních chvílích dramatického výkonu, si chtě nechtě musíme přiznat, že jsme zbytečně podlehli skepsi a propásli mnoho dalších divadelních zážitků. Činoherní klub se pochopitelně nevyhnul slabším obdobím, ale pokaždé s novou energií vstal z popela, aby prostřednictvím svých herců rozehrával v tom stísněném prostoru v ulici Ve Smečkách velkolepou komedii života.
Co všechno mohl člověk zažít a vidět v tomto múzou políbeném divadle pak návštěvníkovi přibližují panely, na kterých jsou chronologicky uvedeny inscenace v jednotlivých sezonách i s dokreslujícími fotografiemi tvůrců, autorů, režisérů, herců. Pomyslný dráždivý divadelní svět, kde je možné všechno, neboť fantazie a tvořivost je neustále přítomna, ještě intenzivněji pohltí návštěvníka v prvním patře výstavního prostoru na Staroměstské radnici, kde je výstava do 28. února instalována. Zde jsou v těsném sledu uspořádány titulní stránky z programů, které byly vždy s velkým umem graficky pojaty i fotografie scén stěžejních inscenací. Tradici k oběma těmto složkám založili v Činoherním klubu výtvarníci a scénografové Libor Fára a Luboš Hrůza.
K dotvoření představy o tom, co byl a znamenal Činoherní klub (zvláště pro ty později narozené), slouží pak střihový klip sestavený z některých představení, který je ve smyčce promítán po celou dobu trvání výstavy. Přestože žádný televizní či filmový záznam nemůže zprostředkovat intenzivní prožitek, který divák zažívá v setmělém hledišti s nenahraditelným pocitem „teď a tady“, k utvoření představy pro ty, kteří to nestihli, zcela jistě postačí.