Bratři Bubeníčkové, slavní čeští tanečníci, oslaví 7. října čtyřicátiny. Jejich narozeniny se kryjí s konáním letošního ročníku mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, kde se mezi soutěžními snímky bude promítat i Les Ballets Bubeníček - záznam jejich lednového představení v Národním divadle. Bratři vystoupeními v Česku spíše šetří, kdy je jejich příznivci na tuzemských jevištích opět uvidí? A nepřivádí je blížící se čtyřicítka k bilancování a úvahám o konci kariéry? Přečtěte si rozhovor.
Bratři Bubeníčkové: Profesní sny jsme si už splnili
Máte v plánu v brzké době se svým souborem Les Ballets Bubeníček nějaká představení? Pokud ano, kde?
Jiří: O prázdninách jsme byli s naší skupinou v Itálii. Tančili jsme na festivalu MittelFest v kouzelném městečku Cividale del Friuli. A samozřejmě plánujeme také opět přijet do Čech. V červenci příštího roku budeme hostovat v Novém divadle v Plzni. Oslovil nás Petr Forman, jeden z organizátorů projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Nejen plzeňskému publiku představíme náš soubor s úplně novým programem.
Na českých jevištích se možná ale objevíme už dřív. Máme rozjednaných několik dalších projektů, ať je to projekt v brněnské Richard Adam Gallery, který plánujeme realizovat někdy na jaře příštího roku, nebo spolupráce s jednou velmi talentovanou českou hudebnicí, jejíž jméno zatím prozradit nemohu, protože jsou jednání v samém počátku. Tohle představení by se mělo skládat ze tří částí, z nichž dvě budou mít premiéru.
Les Ballets Bubeníček / Dech duše (Le Souffle de l'Esprit), Národní divadlo, 2014
Paní Marcele Tomáškové se podařilo v posledních letech soubor Les Ballets Bubeníček do Čech pozvat dokonce už dvakrát. Máme za sebou krásné open-air večery na zámku ve Velkých Losinách a na hradě Šternberku. Momentálně hledáme lokalitu pro další podobnou akci. Zkrátka, když vše půjde, jak by mělo, má se české publikum v příštím roce na co těšit.
A já musím říci, že mám velkou radost, že je o nás zájem. Oslovil mě velmi známý impresário, který má letité zkušenosti, dvacet let pracoval například pro slavný taneční soubor NDT v Haagu. Začal pro náš soubor hledat a organizovat zájezdy po celém světě. Věřím tedy, že představení bude jen přibývat!
Co dělají tak vytížení tanečníci, jako jste vy, když odpočívají? Máte rádi aktivní, nebo pasivní odpočinek?
Otto: Já o prázdninách rád odpočívám aktivně. A v sezoně, když mám volný den, se jdu rád třeba podívat na nějaký nový film.
Jiří: U mě je to jak kdy. Tyto letní prázdniny byly napůl pasivní a napůl aktivní. Nejprve jsem byl u moře v Řecku, kde jsem si užíval pláž, slunce a vodu. Hodně jsem plaval a také jsem si dobře odpočinul. Pak jsme byli s bratrem na Novém Zélandu, třiatřicet hodin jsme letěli na druhý konec světa. Je to tam nádherné. Byla to taková pracovní cesta. Nejprve jsme přijali pozvání Královské baletní školy ve Wellingtonu. Jednáme s nimi o budoucí spolupráci. Pak směřovala naše cesta na sever, kde jsme hodně cestovali a spali při tom v takovém malém autě. Projeli jsme celý sever země, nafotili a natočili spoustu materiálu. Odtamtud pochází inspirace pro náš další společný projekt, pro mou novou choreografii, která bude mít premiéru 14. února příštího roku v Dortmundu.
Jsou pro vás blížící se čtyřicátiny i jakýmsi profesním milníkem? Oběma vám to tancuje skvěle a ještě určitě dlouho bude. Jak člověk vlastně pozná, kdy už má skončit?
Jiří: Ano, konec samozřejmě jednou přijde. Já jsem se rozhodl, že mé poslední představení v drážďanském souboru bude v listopadu 2015. Tedy že dokončím tuto divadelní sezonu a v té další budu tančit jen do listopadu. Plánuje se premiéra Manon od známého britského choreografa Kennetha MacMillana. Rád bych si zatančil roli šlechtice De Grieux a tím se rozloučil s tancováním pro velké soubory, jako je ten náš. Poté se chci převážně věnovat choreografii a také našemu souboru Les Ballets Bubeníček, kde budeme, můj bratr i já, i nadále tančit pro naši osobní radost.
Druhý den nabídl mimo jiné ohlédnutí za úspěchy baletních sólistů bratrů Otty a Jiřího Bubeníčkových.
Otto: Já k tomu mohu dodat, že čím je člověk starší, tím je i moudřejší. Doufám tedy, že i já jsem s postupem času trochu moudřejší a zkušenější. Snažím se nebrat věci a život samotný tak vážně! A jak člověk vlastně pozná, že už má skončit? Když je kolem tebe víc a víc mladších tanečníků a půlka divadla ti začíná vykat.
Je ještě nějaká role, kterou byste si rádi zatančili, nebo někdo, s kým byste rádi jako tanečníci spolupracovali?
Otto: Když jsem byl mladší, měl jsem sny, které se mi splnily. Teď už si tancování jen užívám… Rád pracuji s bratrem na nových projektech a baletech…
Jiří: Já bych si rád zatančil již zmíněnou roli De Grieuxe v baletu Manon. Ale i kdyby se tento balet příští divadelní sezonu náhodou nehrál, asi bych z toho smutný nebyl. Mám v životě obrovské štěstí. Měl jsem možnost tančit všechny vysněné role, učit se od všech velkých osobností a světových choreografů, tančit v takových souborech, jako je například Pařížská opera. Takže upřímně řečeno, profesní sny už dávno nemám.
Jak známo, balet huntuje tělo stejně jako vrcholový sport. Oba dva za sebou máte úrazy i operace. Co vás bolí zrovna dneska?
Otto: To se pořád mění. Nejraději o tom nemluvím a ono to pak přejde.
Jiří: Tak za jednadvacet let toho zase tak moc nebylo. Tedy - mám operovaná obě dvě kolena a samozřejmě nepříjemnosti, jako je třeba vyvrknutý kotník, k našemu povolání patří. To se stává často. Mně tedy naštěstí jen jednou. Někdy mě berou záda, občas mi někde křupne nebo píchne a momentálně mám asi ischias. Ačkoliv se to už o něco zlepšilo, stále mě trápí. Člověk ale při našem povolání nemá na výběr a zvykne si na každodenní bolest. O tom balet stejně jako vrcholový sport je.
Bratři Bubeníčkové
Na co se nyní profesně nejvíc těšíte?
Otto: Budu stručný. Těším se totiž na všechno, co mi budoucnost přinese.
Jiří: Já jsem se právě teď vrátil z první třítýdenní návštěvy Dortmundu, kde jsem začal pro taneční soubor připravovat novou choreografii, o které už jsem mluvil. V prosinci bude práce pokračovat a 14. února se završí premiérou. Bratr mi opět vytváří stage design, je to tedy taková naše další spolupráce. S drážďanským souborem pojedeme brzy na zájezd do Paříže s programem od Williama Forsytha. S tímto velikánem našeho umění začínáme v tomto týdnu zkoušet. Na to se moc těším.
Na závěr prozraďte, dovedete si představit, že byste se po víc než dvou dekádách strávených v Německu vrátili nastálo do Čech?
Otto: Já ano…
Jiří: Nevím… Možná ano, možná nikdy. Ale Prahu a Česko miluji!
- Sál, ve kterém se na festivalu Zlatá Praha vloni konal večer na poctu Jiřího a Otty Bubeníčkových, praskal ve švech. Na uvedení záznamu svého představení z Národního divadla letos nepřijedou, návštěvníkům festivalu je ale snímek Les Ballets Bubeníček volně dostupný od 5. do 8. října ve festivalové videotéce v Divadle Archa. V budoucnu jej odvysílá také Česká televize.